Dark Alone
Twilight

Anděl

autorka: Natty


Strach, úzkost a panika
zachvátili mladou dívku,
když někoho spatřila,
jak vztahuje ruku, dýku.
Stála sama v temném stíně,
tisknoucí se ke stěně,
ruce plné třasu v klíně,
rosu z potu na čele.
Pocítila dotyk smrti,
jež se nad ní skláněla,
stála tiše bez pohnutí,
všechny svaté vzívala.
Snad vyslyší její prosby,
snad se nad ní smilují,
dodrží své všechny sliby,
jen ať už se probudí.
Přála si a doufala,
že se jí jen zlý sen zdá,
bála se a plakala,
že už nikdy nebude se smát.
Byla bledá, ochromená,
hleděla jen před sebe,
a postavou nenápadná,
oči obrácené na nebe.
Třásla se a nedýchala,
bez pohnutí stála dál,
mlčky dýku sledovala,
strach v očích jí plál.

Dvě postavy proti sobě,
jedna dýku držící,
druhá bránila se zlobě,
z první ven trýznící.
Zápasila, vzpírala se,
chtěla ještě chvíli žít,
do prsou však dýka nořila se,
poslední nádech a bude klid.
Padla k zemi, na kolena,
tvář v bolestné grimase,
první k ní nakloněná,
přemohla ji v zápase.
Padla na zem, všude bláto,
kolem ní krev začla téct,
už nikdy neuslyší: Táto!
Anděl duši mohl vznést.

Dívka stále v stejné póze,
sledovala postavu,
schovaná v tom temném koutě,
bez tepu i bez dechu.
Byla svědkem toho činu,
proč udál se, proč se stal,
sama stála v černém stínu,
nikdo si jí nevšímal.

Postava co byla vrahem,
utříc dýku schovala ji,
musí odejít dřív než s ránem,
donést zprávu svému králi.
Že svou službu vykonala,
vše je jak býti má,
teď má dostat zaplaceno
a zmizet si bůh ví kam.
Poslední pohled věnovala,
tomu muži mrtvému,
do pláště se zachumlala,
odešla po činu.

Dívka chvíli naslouchala,
co se děje kol a kol,
když však nic neslyšela,
mohla se nadechnout.
Oči její plné strachu,
propukly v tichý pláč,
slzy jako koule hrachu,
pokrývaly její tvář.
Nohy slabé, neposlechly,
dívka na zem dopadla,
slzy stále proudem tekly,
ruce k nebi spínala.
Přála si být někde jinde,
kdekoliv jen ne zde,
prosila i nadávala,
vzívala Andělé.
Po chvilce se uklidnila,
muž mrtev ležel dál,
ranní rosa na něj dopadala,
dívala se jak byl mlád.
Smutek, strach i lítost,
mísily se v ní,
bylo toho na ni moc,
co projevovalo se na dlaních.
Třásly se a chvěly
nad hrůzným zážitkem,
oči její svědkem byly,
to nebyl pouhý sen.
Ještě jednou naslouchala,
všem zvukům této noci,
ke stěně se přitisknula,
když uslyšela kroky.

Opět, zase, nedýchala,
hrůzou celá strnula,
kroky blížící se poslouchala,
poznala, že nejsou dva.

Bylo jich víc, asi čtyři,
všichni stejně vysocí,
nad mužem se zastavili,
nasáli krve pach se linoucí.
Byli šťastni, bez přetvářky,
tělo se jim líbilo,
na obloze rudé mráčky,
co se jim hlavou honilo?

Slunce zlaté vyhouplo se,
paprsky nebe protnuly,
a červánky na obloze,
barvu svou zředily.

Dívka co stála v stínu,
vystoupila na světlo,
všude měla ulepenou hlínu,
dnešní noc má jméno zlo.

Celý den pak proseděla,
dívala se na slunce,
mlčky se kymácela,
svírala své ruce.
Bála se soumraku,
co blížil se neúprosně,
jak žít teď bez strachu,
když hrůzy má v sobě.
Byla s lidmi, prosila je,
chtěla pomoct, aspoň malou,
však všichni odmítli ji,
byla pro ně nezvanou.
Když někoho zastavila,
do rány jí přilil jed,
davem se prodírala,
zády stál k ní celý svět.
Zoufale se rozhlížela,
proč jsou lidé takoví?
Už nikoho nehledala,
všichni byli průhlední.

Byla sama ve všech časech,
co přečkat v noci musela,
viděla už spoustu masek,
neustále se skrývala.
Přes dny hledala si úkryt,
v němž by v noci přežila,
město tohle plné hrůzy,
kde zloba se jen množila.
Byla sama se svým strachem,
po mnoho dní,
mluvila jen se svým hlasem,
s nímž mohla snít.

Byla mladá ublížená,
vypadala jako duch,
uvnitř sebe roztrhaná,
kolem hejna much.
Kdysi byla šťastnou,
plná snů a iluzí,
oplývala velkou krásou,
teď svět se na ni kaboní.
Chtěla jen být více šťastná,
je snad toto trest?
Proč nemohla míti ráda?
A kde jen je snoucí svět?!

Teď tu sama sedí,
pod rozpadlým pokojem,
odpadky kolem ní tlejí,
je toto jejím osudem?
Z čista jasna objeví se,
další z těch divných masek,
někam rychle ukrývá se,
má vysoký hlásek,
křičí něco divnou řečí,
na někoho jiného,
kdo už u ní klečí,
ticho, je hotovo.
Odhodí to tělo divné,
do kaluže naproti,
otočí se k švíře stinné,
kde cítí něco tepati.
Odhodí jen jednu bednu,
dívku za krk pozvedá,
ruce má jak by byl z ledu,
dívka dech sotva popadá.

Odhodí ji na zem silně,
dívku bolest zaplaví,
cítí jak jí tepe v ráně,
oblečení krev prozradí.
Ledový muž dojde k ní,
prudce si ji zvedne,
jeho oči planoucí,
dívčina už vadne.
V tu ránu objeví se,
někdo další, strašlivý,
zuby na ně ceníce,
pohled na ně utkvělý.
Dívka znovu k zemi letí,
na minutu ulehne,
pak však rychle otočí se,
a silně pobledne.
Ledový muž vzduchem pluje,
dívka sbírá síly,
co na útěk potřebuje,
krev jí prýští z žíly.
Zvedá se a rozbíhá,
ledový muž leží v bahně,
druhý na ní zavolá,
slyší ho jen slabě.
Její touha po životě,
pud sebezáchovy,
velí jí běžet rovně,
a nebrat ohledy.
Kam by měla jíti neví,
snad cesta ukáže,
měsíc s hvězdami jí svítí,
lampy kol jak stráže.
Běží, běží, tmou jen dál,
za sebou slyší kroky,
kdo by se nebál?
Mít tak dlouhé skoky...
Uvidí otvírající se dveře,
rychle schody vyběhne,
je jí jedno kam se deře,
kde se zrovna ocitne.
Odstrčí tu hezkou ženu,
v spěchu dveře zabouchne,
bojí se a neví čemu,
utíká a uteče?
Rychle ženě vypoví,
co stalo se a jaké věci jsou,
žena trochu znervózní,
a zrovna se dveře otevřou.
Žena kvapně otočí se,
spatří muže známého,
on zuby stále ceníce,
usměje se na něho.
Dívka pozná, že je v pasti,
nemá již kam úteci,
žena začne klásti,
různé dotazy.
Směřují však na muže,
dívka zoufá si,
na nic se už nezmůže,
teď umře asi,
nebo jí někdo pomůže?

Ne, celý svět je protí ní,
je sama jediná,
o pomoci může snít,
ach, jak je bláhová.
Prosí boha, anděly,
ale beznadějně,
v dáli uslyší kostely.
Muž se na ni zadívá,
v jeho očích smrt vidí,
svému osudu se poddává,
jen ať už je vše za ní.
Jeden krok, druhý, třetí,
muž k ní přistoupí,
dívka už to nevydrží,
celá je třesoucí,
nohy její podlomí se,
dívka na zem ulehá...

Po pár dnech, když probudí se,
spatří slunce za okny,
nad sebou tváře usmívající se,
dějí se snad zázraky?

Procitnula z noční můry,
našla úkryt s domovem,
poznává teď všechny stvůry,
osud její – zpečetěn?.
Všechno hrozné co prožila si,
pověděla přátelům,
teď slýchává veselé ty hlasy,
už nemodlí se k andělům.
Poznala i muže,
co strašlivou tváří lekal ji,
díky němu již teď může,
říkat slovo miluji.