Dark Alone
Twilight


Který je ten pravý?

26. kapitola

Vše nakonec dopadlo úplně jinak. Anthony se v rámci usmíření rozhodl jet na koncert se mnou, a tak se z toho nakonec vyklubal docela zajímavý dvoudenní zážitek.

Koncert proběhl v chrámu tak obrovským, že jsem měla opravdu titěrné pocity o své maličkosti. Bůh byl nade mnou a shlížel na mě ze všech stran.

Seděli jsme v první řadě na masivních studených lavicích a měli přímý výhled na obrovské varhany a sbor složený snad z třiceti lidí různých věkových kategorií.

Účast byla veliká. Snad nikdo z upírské aristokracie nechyběl. I lidé byli přítomni. Jejich vůně se vznášela všude okolo a dráždila moje čichové buňky.

Koncert trval dlouho, ale i tak byl famózní. Něco tak úžasného jsem dlouho neslyšela. Nejúžasnější chvíle nastala, když se dali do zpěvu nejmladší zpěváci. Jejich dětský hlas se nesl chrámem jako andělské naříkání. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Po koncertě byla sešlost pozvána na večírek v blízkém hotelu, ve kterém mnozí z nás byli i ubytovaní. My dostali krásný prezidentský apartmán s obrovskou sprchou, která Anthonyho přímo fascinovala, a proto výmluvným způsobem zařídil, aby fascinovala i mě. A to hned několikrát.

Večírek proběhl v poklidném duchu. Dlouho jsme diskutovali s majiteli charity, na kterou šel výtěžek z dnešní benefice. S Anthonym jsme byli odhodlaní na dobročinnost také přispět. Byla to rodinná tradice, která se neporušila už přes nějakých tři sta let. Jako královská rodina jsme museli jít příkladem.

Anthony byl celou dobu v dobré náladě, což přispělo k tomu, abych i já byla v dobré a uvolněné náladě. Usmiřovací sex ve sprše tomu pak dodal několikrát tak větší grády.

Vše šlo hladce. Skoro by to byl perfektní večer. Jen kdyby na nás někdo nezačal křičet…

Ten hlas jsem znala líp než svůj vlastní.

Nejdřív jsem zahlédla blond vlasy. Jako závoj slunečních paprsků. Když se pak otočila ke mně, ani to dělat nemusela, moje averze mě upozornila předem.

„Anthony! Colien!“ vykřikl Dominic, který stál celou dobu vedle ní.

„To je překvapení! Nečekal jsem, že se tu potkáme!“ zubil se na nás spokojeně.

„No… to teda jo,“ koktal evidentně zaskočený Anthony. Střelil ke mně očima jako by chtěl zkontrolovat, zda se tu nesložím, nebo zda nesložím Dominica.

Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na to andělské stvoření přede mnou. Usmívala se. Vypadala tak mile, jako jsem se já cítila odporně. Držela se s Dominicem za ruce. Odvrátila jsem se. Nešlo se na to dívat.

„Takže jste taky vyrazili na benefici. Asi jsem to měl čekat!“ Pak jako by do Dominica udeřil blesk.

„Úplně bych zapomněl! Anthony, Colien, tohle je moje Laura!“ řekl s tak krásným zamilovaným pohledem. Pohledem, po kterém jsem tak dlouho toužila. „Lauro, tohle je Anthony s Colien.“

„Těší mě, že vás konečně poznávám. Dominic o vás hodně mluví,“ usmálo se na nás to dokonalé stvoření.

Anthony se k ní galantně sklonil a políbil jí ruku. Chtělo se mi vrčet. A i když se mi nechtělo, dobré způsoby přece jenom zvítězily a ruku jí podala. Její ruka byla studená a stisk mdlý. To mě potěšilo. Malé vítězství.

„Užili jste si koncert?“ zeptala se.

Nechtěla jsem s ní mluvit. Nechtěla jsem být ani v její přítomnosti.

„Koncert byl úžasný. Jste poprvé na takové to akci?“ ujal se odpovědi Anthony.

Usmála se na něj. Nesměj se na něj! Jeden ti nestačí?!

„Ano, poprvé. Zdá se mi to celkem úžasné. Mrzí mě jen, že nemám dost finančních prostředků, abych mohla nějak výrazně pomoct.“

„To nevadí,“ mávl rukou Dominic, „daruju peníze za nás oba!“

Vděčně se na něj usmála. A on ji úsměv opětoval. Najednou jako bychom tam byli navíc. Atmosféra začala podivně jiskřit. Zamračila jsem se a nervózně přešlápla. Anthony mi věnoval zneklidněný pohled. Evidentně jsem nebyla jediná, kdo si toho všimnul.

Ženská sklopila oči k zemi a pak se celá rudá podívala na nás, kontrolujíc, zda jsme si něčeho všimli. Anthony dělal nechápajícího, já jí věnovala podmračený pohled.

„Co děláte zítra v poledne?“ zeptal se Dominic, jako by se nic nedělo.

„Jedeme domů…“ nechápal Anthony.

Dominic se usmál. „Tak, co kdybychom ještě před tím než odjedete, šli na oběd?“

Pusa mi spadla málem na zem. Oběd?! S nimi?! Cože?! To jako vážně?!

„Dlouho jsem vás neviděl, chtěl bych vědět, co je doma nového. A my dva bychom mohli projednat náš projekt. Sanatorium se už rýsuje! Budeš nadšený, až uvidíš, jaký jsme udělali pokrok!“ přesvědčoval nás dál.

„No, já ti nevím… chtěli jsme brzo ráno odjet. Mám spoustu povinností,“ snažil se z toho Anthony vymluvit.

„Chtěli jste odjet brzo ráno?“ zeptal se pochybovačně Dominic.

„Jistě…“

Ticho se prohlubovalo. Koukali jsme na sebe a bylo to trapnější a trapnější. Ženská se zmateně dívala z jednoho na druhého a evidentně nevěděla, která bije a Dominic vrhal na Anthonyho divné pohledy, jako by ho snad žádal o pomoc. A já měla pocit, že je to všechno kvůli mně. Že kvůli mně jsou tu teď čtyři lidi, kteří jsou nešťastní, včetně mě.

Když jsem pak viděla Anthonyho, který se raději zadíval do země, něco jako by se ve mně zlomilo. Nevydržela jsem to.

„Tak dobrá. Ale jen když vybereš restauraci ty!“ vyhrkla jsem.

„Vážně?!“ divil se Antnohy.

„Jistě,“ odpověděla jsem mu s upřeným pohledem.

„Tak super. Až budu vědět víc, dám vám vědět!“

Přikývla jsem, protože Anthony nebyl schopný kloudný věty. Jen na mě nechápavě zíral.

„Bohužel už musíme jet, ale dám vám vědět!“

Poslušně jsem se usmívala, když od nás odcházeli. Byla jsem šťastná, když už jsem tu ženskou neměla na očích. A přece, jdu s ní zítra na oběd! Co mě to jen napadlo?

„Co tě to napadlo?!“ tlumočil moje pochybnosti Anthony.

Pokrčila jsem rameny.

„Myslíš, že seš schopná přetrpět s tou ženskou oběd, aniž bys ji nezabila?“ ptal se pochybovačně.

„Nejsem žádná stvůra!“ obhajovala jsem se naštvaně. „Dokážu se ovládat!“ Co si o mně myslí?! No a co, že měl oprávněné obavy… snad jsem rozumně smýšlející bytost… ne… snad…

„No jistě,“ odpověděl ironicky. Vyplázla jsem na něj jazyk, i když si toho nevšimnul.

Přesto… tak lehké to rozhodně nebude…

Já – dva nejdůležitější muži v mém životě – a milenka. To bude zajímavý oběd.



Druhý den se mi vstávalo těžko. S myšlenkami na to, co mě čeká, se mi chtělo znovu zalézt do postele a už nikdy nevylézt. Jediný důvod, proč jsem to neudělala, byl ten, že jsem před Anthonym nechtěla vypadat jako srab.

Na druhou stranu jsem neměla důvod, kam pospíchat. Za chvíli se lehce stalo, že jsme měli mírné zpoždění.

Dokonce i Anthony byl nervózní. Pořád se mě ptal, zda mi to nevadí a navrhoval, že ten oběd zrušíme. Zajímavé na tom bylo, že čím víc byl on nervózní, tím já byla klidnější.

Nevěděla jsem, z jakého důvodu mi ten oběd nevadí. V určité míře jsem se i těšila. Na co, to jsem fakt netušila, ale prostě jsem na ten oběd musela jít. Snad jsem to brala jako zkoušku. Nebo jsem si tím chtěla něco dokázat. Nevěděla jsem, ale ani jsem nad tím nějak extra nedumala.

Prostě jsem cítila, že to jak bude můj život dál vypadat, záleží na tom, jak oběd dopadne.

Restaurace už z dálky působila veskrze drahým a luxusním dojmem. Hned za dveřmi si nás převzala hosteska, která nás hezky přivítala, podala základní informace a dovedla ke stolu.

Vnitřek restaurace působil klidným a spořádaným dojmem. Lidí tu bylo docela dost, a přesto tu byl klid. Ani příbory slyšet nebylo. Poklidnost restaurace umocňovaly i boxy umístěné po strachách, které zajišťovaly maximální soukromí.

K jednomu z těchhle boxů nás hosteska vedla. Kupodivu i přes zpoždění, jsme tu byli první.

„Mám říct číšníkovi, ať má po ruce lékárničku?!“ rejpl do mě Anthony, když číšník odcházel s naší objednávkou pití.

Zamračila jsem se. „Opravdu mě to uráží. Nikdo k úhoně nepřijde. Byla bych ráda, kdybys s tím přestal!“

Díval se na mě a pak se na mě omluvně usmál. „Máš pravdu. Omlouvám se. Nemyslím to vážně, jen jsem nervózní.“

„Proč?“

Chvíli otálel s odpovědí. „Já jen… že si připadám celkem nejistý.“

„Proč?“

Bože, lezlo to z něj jako z chlupaté deky!

Povzdechl si. „Proč asi?! Máš Dominica ráda! Nehledě na to, že jsem viděl, jak s tebou zamávalo, když jsi zjistila pravdu. A teď je budeš mít přímo před očima! Jak by mě to mohlo nechávat klidným! Nechci, aby ses trápila!“ Odfrkl si. „A zároveň nechci, aby sis připomínala nebo nedej bože, přiživovala, jakékoliv další city, které k němu chováš!“

Teď jsem chvíli s odpovědí váhala já. Co mu na to mám jen říct?!

„Anthony, nemusíš se vůbec bát. Není mi to sice příjemné, ale nemám pocit, že bych to nezvládla. Spíš naopak. Mám pocit, že mi ta večeře pomůže.“

Nechápavě se na mě díval, ale dřív než se stačil vyptávat dál, dorazili. Oba dva dokonale oblečení s dokonalým úsměvem. Ženská na sobě měla super šaty, které jsem jí hned začala závidět. Jednouché a elegantní, podtrhující ty její bomba hubené křivky. Něco takového bych měla nosit já… chjo…

Bleskově jsme se přivítali, vyměnili si zdvořilosti a už jsme zírali do jídelního lístku.

Absolutně jsem nevěděla, co si mám dát k jídlu! Polovině lístku jsem ani nerozuměla! Quesadilla? Proč to musí psát tak složitě a ještě ke všemu ve francouzštině! Pokud to teda byla francouzština… Bůh ví! Bože! To byl blbý nápad jít na oběd! Už jsem se viděla s hlavou v záchodové míse!

„Naposledy, když jsem tu byla, tak jsem si dala bulgur s mrkví, ořechy a tofu a musím říct, že to bylo moc dobré,“ řekla ta ženská Dominicovi. Přikývl a potěšeně zavřel lístek.

„Pak je rozhodnuto!“

Anthony zpozorněl. „Jste vegetariánka?“

Překvapeně jsem se na ni podívala.

Souhlasně se usmála. „Ano, vegetariánka. Jako Dominic.“

Jako Dominic?! Oba jsme se na něj podívali. Ten se na nás pro změnu díval velice provinile. Zajímavé, zajímavé… takže o upírech evidentně nic nevěděla. Z nějakého zvráceného důvodu mě to velice potěšilo. Jako by tím jejich vztah ubíral na vážnosti.

„Tak to si dáme taky vegetariánské jídlo,“ prohlásil Anthony.

„To nemusíte! Ne kvůli mně! Nevadí mi, když ostatní jí normální jídlo!“

Oh, jak ušlechtilé…

„Ne, ne,“ přesvědčoval ji Anthony, „rádi si ho dáme s Vámi, že Colien?!“

Souhlasně jsem zabručela. Vegetariánské jídlo se nám bude rozhodně trávit lépe.

Po naší objednávce nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem co říkat a tak nějak se mi ani mluvit nechtělo. Přestože jsem Anthonymu tvrdila, že nic nehrozí a že to zvládnu, na nějaké sbližování jsem chuť taky neměla.

Na druhou stranu, co tu teda dělám?!

„Tak, jak se mají rodiče?“ prolomil ticho Dominic.

„Oba si užívají,“ odpověděl Anthony, „každý s někým jiným.“

Další ticho.

„Musí být těžké, když se rodiče rozejdou. I když už jste dospělý,“ prolomila ticho ta ženská.

„Z mého pohledu už to byla jen otázka času. Schylovalo se k tomu dlouho.“

A opět další ticho.

„Jak jste se poznali?“ zeptal se pro změnu Anthony.

Zamilovaně se na sebe usmáli. „Vtrhla mi do kanceláře jako živá voda a celý můj život převrátila naruby,“ odpověděl Dominic.

Ženská se zachichotala, já protočila oči.

„Dominic přehání, jen jsem mu přišla říct, že se mi nelíbí některé praktiky jeho firmy…“

„Načež jsem jí vysvětlil, že moje firma je slušný podnik a že jestli tomu nevěří, musím ji o tom osobně přesvědčit u večeře,“ dopověděl příběh Dominic.

Anthony se na mě podíval, ale já se vyhýbala jeho pohledu. Nechtěla jsem, aby v mém výrazu viděl, co si o tom myslím. Zahleděla jsem se proto do stolu.

„Jak jste se poznali vy?“ zeptala se ta ženská.

„Tak nějak jsme si byli přiděleni,“ snažil se o odlehčení atmosféry Anthony.

„Tomu moc nerozumím.“

Dobře.

„Náš sňatek byl domluvený,“ vysvětlil jí, „už od dětství.“

„Opravdu? Nevěděla jsem, že se to v dnešní době ještě drží!“

„Drží…“

Dotkla se opravdu citlivého tématu. Ani já ani Anthony jsme se o tom bavit moc nechtěli. A tak nastalo další ticho.

Nekonečné ticho…

„Colien, co zdraví? Už ses úplně zotavila?“ zeptal se mě Dominic.

„Zotavila.“

Další ticho.

„Tak to jo…“ odfoukl si Dominic, který asi začínal ztrácet půdu pod nohama.

Ticho se prohlubovalo. Zajímavé, že i takový Anthony, zvyklý na společenské diskuze jakéhokoliv rázu, nevěděl co říct. Nebo nechtěl? Každopádně mlčel.

„Náš projekt, pokračuje zdárně. Příští měsíc se položí základní kámen. Chtěl bych kolem toho udělat trochu poprask, co myslíš?“ přešel Dominic raději na téma obchodu.

„Plánujeme to hlavně kvůli investorům. Aby se mohli trochu blýsknout, média je mohli prohlásit za svaté a podobně,“ dodala ženština.

„Jak chcete, nechám to na vás.“

Dominic přikývl. „Každopádně firmy už jsou zaplacený, dojednávají se jen poslední detaily a těžká technika brzy vyjede,“ řekl spokojeně. „Jenom si nejsem jistý, jak s těmi zahradami. Potřeboval bych tě ještě u pár schůzek s architektem. Nějak se mi to nezdá. Nelíbí se mi rozmístění některých odpočinkových míst. Zdají se mi moc daleko od hlavní budovy. Bojím se, aby to nebylo pro některé pacienty příliš fyzicky náročné. Přece jen, to jsou děti.“

Na chvilku se odmlčel. „Krom toho se bojím, že budeme mít málo personálu.“

„Tak najmi další,“ odpověděl Anthony.

„Na to už nejsou peníze.“

„Tak zkrouhni rozpočet výstavby. Udělej zahradu menší. Vyřeší se ti tím hned dva problémy. Hned budeš mít peníze na další personál.“

„Hmmm…“ zabručel Dominic, „budu to muset ještě promyslet a hlavně propočítat… Pořád je kolem toho ještě moc práce.“

Anthony si povzdechl. „Víš, že tomu moc nerozumím. Dal jsem ti na to jenom peníze, jakým způsobem si to pak rozvrhneš už je jen a jen na tobě.“

„Jste ale nás největší investor,“ odporovala ženština, „chceme, abyste byl spokojený.“

Anthony se na ni usmál. Až moc mile z mého pohledu. „Jen jsem chtěl bratrovi pomoct, moje dítě to není!“

Dominic se na něj zaškaredil. A jeho super milenka se začala smát.

A já si připadala jako páté kolo u vozu. Vadilo mi, že vůbec nevím, o čem se baví. Nikdy jsem o tom projektu s Anthony nemluvila. Nikdy mě to nezajímalo, i když jsem věděla, že spolu něco kujou. A teď jsem si připadala jako nejhorší manželka na světě. Opět. Připadala jsem si blbě, že vůbec netuším, o co se Anthony zajímá. Ale víc mi na tom vadilo, že ona to ví! Ví víc než já! K čertu!

Bratři začali řešit další detaily projektu. Jednalo se hlavně o finance a nějaké sponzory. Ani jedno mi nic neříkalo. Připadala jsem si ještě hůř.

„Jako malí kluci na pískovišti,“ snažila se upoutat moji pozornost ženština.

„Hmm,“ zabručela jsem.

Asi bych se měla začít bavit… měla? Leda ve snu!

„Pokud se mohu zeptat,“ začala nejistě, „co se týkalo Vašich zdravotních problémů… Dominic o tom moc mluvit nechtěl a já – “

„Taky o tom nechci mluvit!“ zarazila jsem ji dřív, než se mohla dál vyptávat.

Zavřela otevřenou pusu a přikývla. „Jistě.“

A nastalo ticho. Alespoň mezi námi. Odvrátila jsem se od ní a dělala, že poslouchám bratry, i když jsem je vůbec nevnímala. Ona už se o další konverzaci nepokoušela. Čas od času něco dodala k tomu, o čem se bavili. Pokaždé jsem se přitom musela ovládat, abych na ni nezačala vrčet. Jakákoliv informace, kterou ona věděla a já ne, mě rozčilovala!

Byla pořád tak milá a sladká… jako cukrkandle! Bylo mi z toho zle. Pokaždé když se na Anthonyho usmála, měla jsem chuť ji vytáhnout za vlasy ven a vyřídit si to tam s ní. Ať se usmívá na Dominica, když mi ho sebrala, ale ještě na Anthonyho?! Jen přes moji mrtvolu! Nedám jí ho!

A nejvíc mě na tom rozčilovalo, že je na ni Anthony tak hodný! Vracel jí úsměvy a jednou jí dokonce složil kompliment, jak to vymyslela s nějakým Agrotechnem! Co na ni má být, co hodný?! Neříkal sám, že ho ta situace štve? Že nechce, abych trpěla?! Tak proč je na ni tak hodný?!

Možná se mu taky líbí…

Jako by mě při té myšlence zahalila smrt.

„Jsi v pohodě, Colien?“ vytrhl mě ze zádumčivosti Dominic.

Trhla jsem sebou a podívala se na něj. „Najednou jsi celá zbledla.“

„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a přitom se vyhýbala Anthonyho pohledu, jak jsem jen mohla. Nechtěla jsem, aby vypozoroval, co se mi honí hlavou.

Oběd proběhl v tichosti. S Anthonym jsme snědli jen polovinu hlavního jídla a polívky se ani nedotkli. Ženská snědla všechno a Dominic, ze solidarity nebo ze zvyku, snědl všechno dle jejího vzoru. Aspoň, že náš apetit nekomentovala.

„Jestli mě omluvíte, odskočím si,“ řekla Laura, když jsme všichni dojedli. Anthony i Dominic se zvedli, když odcházela od stolu. Ještě než si stihli sednout, zazvonil Dominicovi mobil. Omluvil se a taky odešel od stolu.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Jako bych celou dobu zadržovala dech. Úkosem jsem pohlédla na Anthonyho.

„Je moc pěkná,“ poznamenala jsem jen tak mimochodem.

Překvapeně se na mě podíval. „Cože?“

„Laura, je pěkná,“ vyslovila jsem poprvé její jméno.

Zamračil se. Jako by mě úplně nechápal. Pak pokrčil rameny. „Ani bych neřekl.“ A odvrátil se ode mě.

Teď jsem se zamračila já. „To říkáš jen tak!“ odsekla jsem nasupeně.

Zase se na mě nechápavě podíval. „Proč bych to dělal?!“

Pak jako by mu v hlavě něco secvaklo. Úplně jsem na něm viděla, jak se jeho nechápající výraz vyhladil a nahradil ho poněkud samolibý výraz.

Potutelně se na mě usmál. „Copak? Sonduješ nepřítele?“

„Vůbec!“

Uchechtl se. „Copak tě trápí? Že se líbí Dominicovi nebo že by se mohla líbit i mě?“

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem odpovídat. Nechtěla jsem, aby se mu líbila. Bylo to tak špatné?

„Nemusíš se bát. Vůbec mě nepřitahuje.“

Nevěřila jsem mu.

Poznal to.

„Nevěříš?! Vždyť na ní není nic pěkného!“

Zamračila jsem se. Mám oči! Proč mi lže?

„To jsou kecy!“ nevydržela jsem to nakonec. „Je nádherná! Vysoká, hubená, blond…“

„Má dlouhý krk,“ skočil mi do výčtu její krásy.

„Krk?“ uchechtla jsem se nevěřícně. „To je všechno? Bože, dej, ať nemám dlouhý krk!“

„Kromě toho,“ ignoroval můj sarkasmus, „není hubená, ale vychrtlá. Nemá žádný prsa ani zadek. Ženská bez zadku není ženská!“

Věděla jsem, že mě chce jen uklidnit a že se mu stejně líbí. I tak jsem ale byla ráda za tu snahu. Poslouchalo se to hezky. Hned mi bylo o trošku líp.

„Colien,“ oslovil mě. Otočila jsem se k němu.

„Opravdu to myslím vážně!“

Nadechla jsem se s úmyslem se dohadovat. „Ne!“ zavrtěl hlavou a prstem mi zavřel pusu. „Jsi tisíckrát krásnější a nechci slyšet žádné vytáčky!“

Sundal mi prst z pusy a místo toho si mě přitáhl k sobě za bradu a lehce mě políbil. Pousmála jsem se a cítila, že červenám. Teď jsem teprve byla spokojená.

„Taky si odskočím.“

„Nenech mě čekat,“ zamumlal svůdně a ještě si mě jednou přitáhl pro pusu. Zachichotala jsem se, plácla ho přes ruku šmátralku a vydala se směrem, kterým jsem tušila záchody.

Úsměv mi vydržel celou dobu k záchodům. Zarazila jsem se. Před záchody stál Dominic s tou ženskou a líbali se jak o život. Ruce obou rejdily po těle toho druhého, chodbou se neslo tiché sténání a jazyky bojovaly o první místo v soutěži.

Zkoprněle jsem tam stála a nemohla od nich odtrhnout oči. Zírala jsem na ně a cítila… cítila prázdnotu… ne, to nebyla prázdnota, ale…

Odtrhli se od sebe. „Miluji tě,“ zašeptal Dominic tak tiše, že ho mohli zaslechnout jen moje upírské uši.

Ženská zrudla a znovu ho políbila.

Neexistovalo, že bych kolem nich teď prošla. Proto jsem se otočila a vrátila se zpátky ke stolu.

„V pořádku?“ zeptal se mě Anthony. „Byla jsi pryč jen chviličku.“

Neodpovídala jsem. Snažila jsem se srovnat si všechno, co jsem viděla a slyšela.

„Colien?“

Podívala jsem se na něj. „Jo, jsem v pohodě.“

A kupodivu jsem opravdu byla.

Chvilku na to se k nám oba vrátili. Zbytek večera se nesl v podobném duchu. Anthony vycítil, že s nimi nechci být moc dlouho a záhy se vymluvil, že už budeme muset jít.

„Chtěl bych, abychom se aspoň ještě jednou setkali, než uděláme otvíračku,“ prohlásil Dominic, když jsme všichni vycházeli z restaurace.

„Snad mi čas dovolí. Zavoláme si.“

Přikývl.

Stoupli jsme si naproti sobě. Všichni čtyři jsme na sebe zírali a evidentně ani jeden pořádně nevěděl, co říct. Co nám tenhle večer ukázal? Co nám přinesl? Rozhodně jsme to všichni přežili. Někteří s větším štěstím než ostatní.

Podívala jsem se na tu ženskou a zjistila, že i ona mě pozoruje. Opětovaly jsme si pohled. Nevím, jak dlouho, protože ji Dominic najednou objal kolem ramen, jako by ji snad chtěl přede mnou ochránit. Podívala se na něj a navzájem se na sebe usmáli. Odvrátila jsem se od nich a jen tak mimochodem zachytila Anthonyho pohled. Taky se na mě usmál. Trošku smutně, ale i tak jsem v tom cítila pochopení a podporu.

Vrátila jsem mu úsměv. Došlo mi, že jsem neměla čeho litovat. Nic mi nescházelo. Nebyl důvod závidět ani žárlit.

„Takže se brzy uvidíme…“ nadhodil Dominic, vypadalo to, že mým směrem.

„Určitě. To bude fajn,“ odpověděla jsem a kupodivu to myslela upřímně.

Dominic jako by si oddechl. „Skvělé!“

Sledovala jsem, jak ruku v ruce odcházejí a přitom měla pocit, jako by mě něco opustilo. Nebo spíše, jako by se něco uzavřelo. Konečně, jako by se všechny dveře zavřely. A já prostě věděla… cítila… že mé srdce je nyní otevřené… volné pro něco, pro někoho jiného. Byla jsem schopná jít dál. Pohnout se kupředu. A pustit někoho nového do mého srdce.

A chtěla jsem to dát Anthonymu najevo. Zasloužil si to vědět.

„Pojedeme domů?“ vytrhl mě z rozjímání. Limuzína už na nás čekala. Já ale neměla myšlenky na vrácení se domů. Najednou jsem měla úplně jinou potřebu. Potřebovala jsem navštívit jisté místo.

„Chtěla bych se ještě někde zastavit.“

Nechápavě se na mě díval.

„Vysvětlím ti to, až na místě.“

„Jak myslíš,“ odpověděl.

Cesta byla krátká. Anthony odpočíval, asi i na chvíli usnul, zatímco já přemýšlela nad nadcházející chvílí. Věděla jsem, že se blížím k dalšímu mezníku mého života. Děsila jsem se, jak to dopadne. Ale přesto jsem cítila, že je to správné. Nepochybovala jsem o svém rozhodnutí.

Takhle to má být.

Zavelela jsem zastavit v městečku jen kousek od našeho domu. Všichni jsme tohle místo znali. Všichni jsme ho měli vryté do paměti. A já prostě musela říct Anthonymu, jak to všechno bylo. Nikdy jsem se nesvěřila se svými pocity o tom incidentu. Nikdy jsem neřekla, jak moc mě to mrzí, jak jsem se cítila mizerně, jak jsem si to vyčítala a jak kvůli tomu trpěla… ale ani o tom dobrém jsem se nikdy nezmínila.

A právě proto jsem tu teď stála s Anthonym.

Stála jsem před kapličkou, začátkem mého života. Zde jsem se znovu narodila. Zde začala moje láska k Dominicovi. Kaplička byla opravená a já v tom viděla určitou symboliku. I já se cítila opravená.

„Proč jsme tady?“ vytrhl mě z rozjímání Anthony.

Dál jsem se dívala na panenku Marii a hledala správná slova. Proč jen musí být vyjádření citů vždy tak obtížné? Nebo je to obtížné jen pro mě? Anthonymu to šlo vždy tak lehce…

„Colien…“ ozval se znovu. Tentokrát o trošku nervózněji.

„Tady se stala ta nehoda,“ promluvila jsem konečně.

„Ehm, ano, tady srazili Dominica,“ nechápal.

Konečně jsem se na něj podívala. „Nikdy jsem nemluvila o tom, co se tu stalo. Nikdy ne pořádně. Ani s Dominicem jsem o tom nemluvila…“

Zahleděl se na kapličku. Vážnost celého tématu se vznášela kolem. „Asi to nebylo třeba,“ zamumlal.

„Ale bylo,“ nesouhlasila jsem, „tehdy to pro mě bylo, jako by celý svět potemněl, přestal existovat… a pak… pak najednou začal zářit znovu a mnohem jasněji. Dominic byl v pořádku a já v sobě poprvé pocítila ten silný cit.“

Anthony nervózně přešlápl. „Proč mám pocit, že se mi tenhle rozhovor nebude líbit.“

„Ale to ne!“ ujistila jsem ho rychle. „Nechci ti tu vyznávat lásku k Dominicovi.“

„Tak, co tedy chceš?“

Zaváhala jsem. „Chci, abys mě pochopil… i když vím, že je to těžké,“ dodala jsem na odlehčení.

„Dominic pro mě znamenal dlouhou dobu… v podstatě všechno. Měla jsem pocit, že tu pro mě vždy byl a že mě měl opravdu rád. Myšlenka na to, že mě má rád, mě dlouhou dobu držela nad vodou. Proto pro mě bylo tak těžké se přizpůsobit novým okolnostem, jakým byl sňatek s tebou.“

Znovu jsem se zadívala na kapličku.

„Vždyť si věděla, že to jednou přijde,“ oponoval mi.

„Věděla. Ale o to to nebylo lehčí. Viděla jsem štěstí jenom v životě s ním. Tys byl ten cizinec, který mě ukradl – zlý drak, který mě ukradnul princi.“

Odfrkl si.

„Ale měl jsi pravdu. Dominic má svůj život, zařídil si ho beze mě a je šťastný. A já jsem ráda, že je šťastný. Ten oběd pro mě nakonec znamenal mnohem víc, než jsem si myslela. Když jsem viděla, že je šťastný beze mě, jako bych si uvědomila, že i já můžu být šťastná bez něj. Vím, že to zní jako by to bylo padlý na hlavu…“

Mlčel a přemýšlel. Dodalo mi to sílu pokračovat.

„Ne, nemám tu jeho ženskou ráda, ale nevadí mi, že jsou spolu. Já mám tebe a… a už jsem si na tebe docela zvykla…“

„Vážně?!“ ušklíbl se.

Usmála jsem se. Natáhla se pro jeho ruku.

„Chtěla bych začít znovu. Jako by tu Dominic nikdy nebyl. Myslím, že… že jsem konečně připravená zkusit to bez jeho stínu, který by nad námi neustále visel.“

Anthony se zhluboka nadechl a pak znovu vydechl. Evidentně zaskočený. Ba přímo šokovaný.

Přitáhl si mě k sobě a schoval mě ve svém medvědím náručí. Mačkal mě a hladil po vlasech a já mu obětí opětovala, jak nejlépe jsem mohla. Nepotřebovala jsem dýchat… teď jsem ani nechtěla…

„To bych byl moc rád.“

Usmála jsem se, i když to nemohl vidět. Odtáhl se ode mě, aby mě políbil. Tiskla jsem své rty na jeho a měla pocit, že jsme si ještě nikdy nedali tak krásný polibek. Krátké splynutí rtů, obyčejné a přesto mocnější než jakýkoliv náš předchozí polibek. První polibek v našem novém životě.

Znovu jsem se na něj usmála, když se ode mě odtrhl. Trošku jsem se zachichotala, když mě opět sevřel v tvrdém objetí. Byla jsem šťastná, že se mi podařilo udělat ho šťastným. Na chvíli bylo všechno v nejlepším pořádku.

„Teď už si jen dát pozor na veverky,“ uchechtl se.

Ztuhla jsem.

Veverka?

Jak ví o veverce?!

Přestala jsem dýchat.

Tohle přece není možné!

Bože, že to není pravda?! To nemohlo být… svět se mi nemohl znovu zbortit pod rukama! Ne znovu… už ne… tentokrát už to nevydržím… konec světa…