Dark Alone
Twilight


Který je ten pravý?

28. kapitola

Dva týdny utekly jako voda. Ještě aby ne, když jsem pořád byla konfrontována s blížícím se soudem. Téměř každý den mě Carrington navštěvoval a snažil se mě přesvědčit, abych svědčila.

A já mu každý den odpovídala, že svědčit nebudu. A on mi pokaždé odpověděl, že se ještě uvidí. A takhle to utíkalo den co den.

Ze strany rodiny byl klid. Nikdo mi nevolal, nikdo mě nekontaktoval. Skoro jako by na mě zapomněli. Nechápala jsem to. Proč? Zároveň jsem se potom nepídila. Bála jsem se, že když zavolám sama, okamžitě kolem mě utáhnou své pařáty a já přijdu o možnost volby. Volbu, kterou jsem stále zvažovala.

Chvíli jsem byla rozhodnutá zkusit se osvobodit, za chvíli mě odvaha přešla. Nebyla jsem si jistá. Váhala jsem. Kdyby šlo jen o mě…

Kdyby záleželo jen na mně, neváhala bych. Okamžitě bych věděla, co dělat. Jenže to jsem si nemohla dovolit. Měla jsem zodpovědnost, za rodinu, za svůj klan.

Zmítala jsem se mezi zodpovědností a touhou. Snažila jsem se předpovědět, co se stane, když vyhrají. Kdybych to tušila, volilo by se mi líp. Jenže proměnných tu bylo mnoho. Možností, jak to všechno mohlo skončit, bylo mraky.

Nejhorší variantou bylo, že Dominic či Anthony, nebo dokonce oba dva, popraví. Za zradu. Doufala jsem však, že postavení naší rodiny není zase tak vrtkavé, jak jsem se bála. Doufala jsem, že máme pořád dost přívrženců. Na druhou stranu, co já vím?! Nic. Politiku vždy řešil Dominic. Já jen přihlížela a poslouchala do chvíle, kdy mě to bavilo. Poté jsem se vždy odvrátila a byla ráda, že to nemusím řešit. Jak jsem jen byla bláhová. Kdybych byla lepší královna, mohla být má volba lehčí. Možná.

Co mi přišlo jako nejpravděpodobnější varianta, byla ztráta trůnu. Moje rodina, která se udržela u moci několik tisíciletí, by přišla o své výsostné postavení. Rodiče, bratři, by mě mohli nenávidět. Předci by se styděli. Byla bych slabá.

Mohla by vypuknout občanská válka.

Ještě tu byla třetí možnost. Mohli by mě znovu provdat. Tentokrát za opravdového Anthonyho. Zprvu se mi to zdálo jako zajímavá možnost. Určitě by to Dominicovi ublížilo! Chtěla jsem mu ublížit. Tak jako on ublížil mě!

Pak jsem si vzpomněla na toho blonďatého anděla. Anthony mě nikdy nemiloval a nikdy ani nebude, miloval ji, a já bych tím neublížila jen Dominicovi, ale i dalším dvěma osobám. Anthony by mě nenáviděl. Byla bych pak uvězněná ve stejném manželství, jako měli rodiče. A to jsem nechtěla.

Musela jsem toho tolik zvážit. A Carrington na mě pořád naléhal a naléhal. Ani na chvilku mě nenechal vydechnout! A díky tomu jsem dál váhala a váhala… Nakonec to dopadlo tak, že jsem v ten osudný den seděla uprostřed kanceláře v soudní budově a čekala, až vše vypukne.

Carrington seděl naproti mně a dolaďoval poslední detaily své žaloby. A já chtěla pryč! Chtěla jsem, aby už bylo po všem. Chtěla jsem se sebrat a jít pryč. Ale nešla jsem. Vzdychla jsem.

„Nebojte, brzy bude po všem,“ promluvil po dlouhé chvíli, když viděl, že koukám na hodiny.

Mlčela jsem. Byla jsem tak neklidná… Pokud to bude v mém životě pokračovat tímhle způsobem, tak se to na mě nenávratně projeví.

„Jsem rád, že jste se přidala na naši stranu. Děláte správnou věc!“

Nikdy jsem nic takového neřekla! Ale přesto tu sedím…

Ruku na srdce. Musela jsem si to přiznat. I přes to všechno jsem se rozhodla svědčit proti mé rodině.

Znovu jsem vzdychla a zároveň se v duchu nenáviděla.

Zvednul se. „Potřebuji se ještě sejít s panem Gottfriedem a dalšími politiky, kteří budou vypovídat. Počkejte tu prosím ještě nějakou chvíli. Do procesu zbývají už jen dvě hodiny.“

Přikývla jsem. Aspoň budu mít klid na rozjímání.

Třeba si to rozmyslím.

To těžko.

Minuty ubíhaly a ubíhaly… tak zatraceně pomalu. Byla jsem nervóznější a nervóznější. Měla jsem pocit, že to není správné, ale i tak jsem do toho chtěla jít. Pokud bych to nezkusila, asi bych si to navždy vyčítala.

Z přemýšlení mě vytrhl hluk na chodbě. Někdo se tam hádal. Po chvilce dohadování se otevřeli dveře a v nich se neobjevil nikdo jiný než má matka!

„Mami?!“

Chtěla jsem se k ní rozeběhnout. Byla jsem tak ráda, že ji vidím! Ale zarazila jsem se. Došlo mi, co to znamená. Konec rebelie! A teď na mě začne křičet. Vyčítat mi. Odvede mě pryč!

Sklopila jsem hlavu a čekala nevyhnutelný.

Připadala mi tak naštvaná.

„Ach, zlato!“ vykřikla absolutně nenaštvaně. V další chvíli se kolem mě obmotaly její ruce a utáhly mě v silném objetí. Zkoprněla jsem. Absolutně vykolejená. Tohle není reakce, jakou jsem očekávala.

Mačkala mě a mačkala. Vdechovala jsem její vůni a konečně po několika dnech jsem se cítila klidná.

Odtáhla se ode mě a začala mě rentgenovat pohledem. Tvářila se starostlivě.

Opravdu neočekávané…

„Jsi v pořádku?“

Co jsem jí na to měla říct? Rozhodně jsem se necítila v pořádku! Byla jsem naštvaná na Dominica, zmatená ze soudu a absolutně jsem nevěděla, co dělat!

„Ne! Nic neříkej! Je mi to úplně jasný!“ zakroutila hlavou a její výraz nabral vážnosti.

„Opravdu…?“

„Ovšem!“ skoro vykřikla. Pustila mě a trošku odstoupila. „Dominic to pěkně pohnojil!“

Zarazila jsem se. Co to mělo znamenat?

Zarazila mě rukou dřív, než jsem se stačila zeptat. „Pojď, bude lepší, když si sedneme. Máme toho hodně na probrání.“

Sedla jsem si na pohovku a zvažovala, co dál. Začala jsem se v tom všem ztrácet. Pohlédla jsem na matku a poprvé se zkusila podívat se na situaci z jejího pohledu. Jaké to asi bylo, když se dozvěděla, že byla na naši rodinu podána žaloba? Věří tomu, že se Anthony s Dominicem prohodili?

„Vznikl nám tu pěkný nepořádek,“ vzdychla. Zahleděla se do stropu a mlčela. Pak si znovu vzdychla.

„Doufala jsem, že to takhle nedopadne,“ omluvně se na mě podívala, „Dominic mi slíbil, že to nebude hnát do krajností a že se ti brzy svěří.“

Zarazila jsem se. Cože?

„Tys věděla celou dobu, že se prohodili?!“ vykřikla jsem a vyskočila na nohy.

Matka se na mě provinile dívala, zatímco já přehodnocovala svůj život a své názory. Opět.

„Jsem jejich matka. Ovšemže to vím.“

V hlavě mi to dál šrotovalo… pořád a pořád…

„Já… já…“

Já už nevěděla, co si myslet! Chtěla jsem zalézt do postele a nevylézt z ní minimálně půl tisíciletí!

„Pojď, sedni si. Všechno ti vysvětlím.“

Nezdálo se, že bych měla na vybranou.

„Jak dlouho to víš? A předpokládám, že to tedy ví otec.“

Přikývla. „Poznali jsme to po pár týdnech. Nedokázali nás oblafnout, i když byli opravdu dobří.“

Vzdychla jsem. „Nechali jste je přitom… Proč?“

Nechápala jsem to. Vůbec jsem to nechápala. Rodiče celou tu dobu věděli, jak se věci mají. Věděli to, když mě nutili vzít si Anthonyho, který vlastně nebyl Anthony. Nic mi neřekli. Lhali politikům. Udržovali ten klam, podporovali ho. Carrington měl pravdu. Ve všem.

„A proč bychom nemohli?!“

Podívala jsem se na ni. Tvářila se tak rozhodně! Nelitovala toho. Právě naopak. Vypadala pevně přesvědčená, že udělala dobře.

„Proč by měli rozhodnout o tvém životě čtyři minuty?!“ pokračovala. „Anthony nikdy vládnout nechtěl. Dominic ano. Proč bychom je měli nutit opačně?!“

„Je to tak správné!“ nechápala jsem. „Je jedno, zda jsou to čtyři minuty nebo dva roky! Anthony je prvorozený!“

„Ale zlatíčko! Co jsou to čtyři minuty v našem předlouhém životě?! Nic!“

Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo to správné.

„Co teď budete dělat?“

„Hmm,“ zabručela, „dlouho jsme o tom s tvým otcem diskutovali. Jak jsem již říkala, je to zapeklitá situace…“

„Předpokládám, že budete svědčit ve prospěch rodiny, tedy Dominica.“

„Jistě,“ vzdychla, „jsme královská rodina a vždy jí budeme. Je to tak po několik tisíciletí! Tahle šaškárna nás nezničí!“

Zvláštní. Říkala šaškárna… a přesto jediný, kdo tu šaškuje je Dominic s Anthonym!

Pořád se mi nechtělo věřit, že to všechno věděli a nic neudělali. Byli vždy tak posedlí tím, že se musí dodržovat pravidla! Rodinná tradice nade vše! A teď tohle!

„Myslíš, že vyhrajete?“

„Nikdo si není ničím jistý. Přesto si troufám tvrdit, že to vyhrajeme. Důkazy, které proti nám mají, jsou skoro k smíchu! Mají jen pár nesouhlasných podpisů, výpověď zhrzené chůvy, nějaké ty lékařské zprávy… v podstatě nic moc.“

„A co když…“ zarazila jsem se. Musela jsem to říct! Byla jsem tak rozhodnutá! Přece teď necouvnu! Nesmím!

Podívala jsem se na ni se vší odvahou, co jsem našla. „A co když budu svědčit proti vám?!“

Zadržela jsem dech a očekávala křik a vztek. Možná výhružky. Ale matka se pořád dívala tak vyrovnaně.

„I tak si myslím, že to vyhrajeme.“

„Cože?! To jako vážně?! Pokud řeknu, že se Dominic celou dobu vydával za Anthonyho, tak mi přece musí uvěřit! Jak potom může vaše obhajoba proti něčemu takovému obstát?!“

Zasmála se. „Ale zlatíčko! Máme nejlepší právníky v zemi! A počítáme i s touhle variantou. Nemusíš se vůbec bát!“

Nemusím se bát?! Ona mě ještě uklidňuje? Vždyť se chystám zradit celou svou rodinu! Jak může být tak klidná!

„Nechápu to… myslela jsem, že se budeš zlobit. Křičet na mě. Myslela jsem, že mě nenecháte svědčit…“

„Říkala jsem ti, že jsme o tom s otcem dlouze diskutovali! Rozhodli jsme se, že ti necháme volnou ruku!“

Pusa mi spadla málem na zem. „Cože? Proč?“

Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Pak se zadívala někam do dáli. „Celý můj život jsem se řídila pravidly, která stanovila naše rodina. Prožila jsem díky tomu život plný bolesti, smutku, výčitek a nenávisti. Ten samý život měla moje matka. Tu dohnal tenhle život, až k tomu, že zavraždila našeho otce a pak spáchala sebevraždu.

Moc o tom s tvým otcem nemluvíme, ale když se to tehdy stalo, hrozně jsme jí to vyčítali. Byli jsme oba velice mladí, oba nevybouření a najednou tu byla ta hrozná povinnost, která přišla, až moc brzy.

Po několika stoletích, kdy jsme oba rezignovali na náš vztah, jsem přemýšlela, jestli bych mohla udělat něco takového svým dětem. A pořád jsem se nechtěla smířit s myšlenkou, že bych takový život předala dál. Svým milovaným dětem! Ale povinnost je povinnost… a tak jsem dál pokračovala v tom životě, který jsem nesnášela.

Když Dominic s Anthonym provedli tuhle šarádu, vzala jsem to, jako možnost vystoupit z tohohle začarovaného kruhu. Jestli tu je syn, který chce být král a chce si vzít svou sestru dobrovolně, protože ji má rád, proč bychom mu to nedovolili?!

Jak jsem ti říkala na začátku, Dominic mi sliboval, že ti to řekne. Sice jsem doufala, že ještě před svatbou, ale z nějakého důvodu váhal. Došli jsme tedy, až sem. Do takové to situace.“

Uchechtla se a pak vzdychla.

„Ale abych odpověděla na tvoji otázku… rozhodli jsme se, že přestaneme podporovat tuhle tradici, která vede naši rodinu stejně ke dnu. Už žádné domluvené sňatky! Už žádné nucené kralování! Jestli nechceš být královnou… jestli nechceš pokračovat v téhle šarádě… tak nemusíš. My tě nutit nebudeme. Můžeš si zařídit život, jaký chceš. Můžeš jít na soud a lhát, že Dominic je Anthony. Nebo můžeš říct pravdu a být svobodná.“

Zírala jsem na ni jako na blázna. Tomu přece nemůžu věřit! Tohle přece nemůžou udělat! Tisíc let… tisíc… a teď chtějí dělat změnu!

„Celá naše společnost stojí na téhle tradici… tohle nemůžou politici přijmout!“

„Nežijeme ve dvanáctém století! Ale v jednadvacátém! Mravy jsou už dost uvolněné na to, aby se nám to podařilo. A i přes tenhle soud je naše pozice pevná. Někteří tu možnost přivítají. Objeví se příležitost přivdat se do královské rodiny.“

„Ale stabilita naší rasy vždy závisela na tom, že jsme uzavírali sňatky v rodinném kruhu! Zabraňovalo to mocenským sporům!“

„Mocenské spory tu byly vždy a vždy budou a těžko je můžeme jako královská rodina řešit, když není naše rodina efektivní. Tradice už dávno pozbyla smysl!“

Už jsem nevěděla, co dál jí na to říct. Byla jsem absolutně v šoku. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje. Moji rodiče chtějí převrátit celou naši společnost! Nevěřila jsem, že to otec povolil… tohle se prostě nehodilo na mého tvrdého otce, vždy dodržujíc pravidla.

„Samozřejmě je tu jedna podmínka…“ promluvila po chvíli váhavě matka.

Věděla jsem to! Věděla jsem, že to není jen tak! Je tu podmínka… jsou tu výmluvy… není to tak, jak to vypadá! Budu muset za to zaplatit takovou cenu, kterou nebudu ochotná zaplatit a tak to vlastně budu já, kdo všechno bojkotoval. Rodiče budou čistí… Věděla jsem to…

„Chceme, aby sis nejdřív promluvila s Dominicem.“

Zarazila jsem se. „Cože?“

„Chceme, aby sis nejdřív promluvila s Dominicem,“ zopakovala. „Vyslechni všechno, co ti chce říct. Nerozhoduj se v tak důležité životní situaci ve vzteku. Mohla bys toho jednou litovat.“

„To těžko!“

„Colien!“ okřikla mě trochu. „Přece jen jsem trochu starší a zkušenější, tak mi prosím v tomhle věř. Promluv si s Dominicem!“

Mlčela jsem. Byla jsem naštvaná. Proč mě k tomu nutí?! Nechtěla jsem ho vidět! Nejlíp už nikdy! Měla jsem vztek, jen jsem na něj pomyslila. Mohla bych mu vážně ublížit… užila bych si to… byl to zajímavý nápad.

Na druhou stranu, jestli to je to jediné, co musím udělat proto, abych byla svobodná, tak to zvládnu. Sfouknu to rychle. Žádné vykecávání. Rychle k věci. Aspoň mu řeknu, že už ho nechci nikdy vidět a aby mě teda nechal být!

„Tak dobrá.“

Přikývla.

„Už budu muset jít…“ postavila se. Taky jsem se zvedla.

U dveří se na mě ještě otočila.

„Ať už se rozhodneš jakkoliv, my s otcem na tom budeme stavět.“

Mlčela a jen se na mě dívala. Vracela jsem jí pohled. Zajímalo by mě na co asi tak myslí.

„Zavolám Dominica.“

Zabručula jsem.

Dál se na mě dívala. Zase tak dlouze a pronikavě. Napadlo mě, jestli náhodou taky nechce zjistit, na co myslím já.

Vzdychla a pousmála se.

„Jenom doufám, že zvolíš moudře a budeš šťastná.“

Kratičce mě ještě objala a pak vyplula z pokoje.

Samozřejmě, že budu šťastná! Konečně budu volná! Tohle jsem chtěla od samého začátku! Mít život, jaký jsem chtěla. Bez politiků, bez královských povinností! S Dominicem… vytřepala jsem si tu myšlenku z hlavy. Dominic mě zradil! Už ho nechci vidět!

Nikdy po následujícím rozhovoru. Pak už nikdy.

Přemýšlela jsem, co mu řeknu. Má cenu, abych se mu vůbec snažila vysvětlit, že to co provedl, bylo špatné? Nejenom, že lhal mně, ale že v podstatě ukradl identitu někoho jiného? Žil jeho život? A vůbec nehrálo roli, že to bylo vzájemné! Nebylo to správné! Myslela jsem si ale, že by to bylo k ničemu. Dominicovi to bylo jedno. A já jsem se s ním nechtěla hádat, něco mu vysvětlovat, sotva mluvit jsem s ním chtěla.

Nechám ho říct, co mi chce říct a nebudu se k tomu vyjadřovat. Pošlu ho rovnou pryč a pak půjdu se vztyčenou hlavou do soudní síně, kde se osvobodím! Tak to přesně udělám!

Ozvalo se zaklepání. Bylo to tak hlasitý, až jsem nadskočila. Zarazila jsem se. Najednou jsem dostala strach. Ale dřív než jsem stačila nad tím víc zapřemýšlet, otevřel dveře a vešel dovnitř.

Padnoucí oblek, hluboké hnědé oči a jeho vůně, to vše tak charakteristické pro něj, že jsem okamžitě ucítila nostalgii.

Chyběl mi. A já se za to nenáviděla!

Hned jak mě uviděl, zatvářil se provinile. Zamračila jsem se a okamžitě byla naštvaná.

„Ahoj Dominicu? Či Anthony? Těžké tě teď oslovovat, když používáš obě jména!“

Smutně se pousmál. Jako by chtěl říct: já vím, patří mi to.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Čau,“ zopakovala jsem naštvaně.

Mlčela jsem a čekala.

„Jsem rád, že tě vidím.“

Zase jsem mlčela.

Podíval se někam za mnou.

„Nesedneme si?“

„Ne,“ odpověděla jsem stroze, „byla bych ráda, kdybys to nezdržoval.“

Smutně pokýval hlavou, jako by to čekal. „Chtěl bych začít omluvou. Opravdu mě to mrzí, neměl jsem ti lhát.“

Mračila jsem se. Nechtěla jsem slyšet jeho omluvy, nic pro mě neznamenaly. Nic nezměnily.

„Jak dlouho si takhle hrajete?“ nevydržela jsem to nakonec. Bylo tu přece jenom tolik otázek, na které jsem chtěla odpovědět…

„Něco přes patnáct let. Začali jsme v době tvého odjezdu na internát.“

„Takže to tys mě navštěvoval?“

Přikývl. „Ale už jsem vystupoval jako Anthony.“

„Ale mě jsi tvrdil, že jsi to ty.“

Znovu přikývl.

„Proč?“

„Připadalo mi to jednodušší. Kdybych vystupoval jako Anthony, nebyla bys ke mně tak otevřená.“

„Už tehdy jsi mi to měl říct!“ vykřikla jsem.

Zaváhal. „Byla jsi tak mladá…“

„A když jsem se vrátila z internátu?! Taky jsem byla mladá?!“

Neodpovídal.

Ve chvíli, kdy chtěl něco říct, jsem ho už nenechala. Bylo načase to ukončit. „Už nechci nic slyšet! Lhal jsi, podváděl, a ještě k tomu se nechal chytit…“

„Mysleli jsme, že jsme nezanechali žádné stopy, ale asi jsme se pletli… vzhledem k událostem.“

„Nechci se bavit o soudu!“

„Já taky ne. Chci se bavit o nás.“

„Není žádné my!“

„Colien, jen mě to nech vysvětlit!“

„Ne! Všechno, co řekneš, bude jenom výmluva!“

Vzdychl. „Prosím, nech mě ti vše vysvětlit! Za chvíli půjdeme do soudní síně a tam už nepůjde vzít nic zpátky.“

Nechtěla jsem, ale síla jeho očí mě prostě přemohla. Možná má matka pravdu, mohla bych toho litovat.

„Vím, že tomu asi teď neuvěříš, ale dělal jsem to pro tebe… pro nás! Chtěl jsem být s tebou a tohle byl jediný způsob!“

Zamračila jsem se. Dalo se čekat, že to potáhne touhle cestou. Vypadalo to, že tomu sám věří.

„Jednou, když jsme s Anthonym popíjeli, tak jsme zavzpomínali na naše dětství. Jak jsme se prohazovali a blbli naší chůvě a učitelům hlavu. Dělali jsme si z nich srandu, brali na sebe lumpárny toho druhého, měnili se na určité hodiny, které tomu druhému nešli… jak jsme se jenom nablbli,“ uchechtl se.

„Anthony tehdy poznamenal, že by se i teď nejraději vyměnil. Blížila se doba, kdy tě měli přivézt z internátu a on na to čekal jako na popravu.

Často jsme o tobě s Anthonym mluvili, takže jsem věděl, že si tě nechce vzít. Přímo se toho děsil. Nechtěl dopadnout jako rodiče, nechtěl mít s politikou nic společného. Hnusilo se mu to pletichaření. Naopak chtěl poznat lidský svět, cestovat… Jediný co jsem chtěl já, bylo dostat aspoň šanci na to, být s tebou. A tak jsme si to párkrát vyzkoušeli a poté, co nás rodiče odhalili, tak jsme společně vymysleli určitý plán, jak to všechno zvládnout.“

Na chvíli se odmlčel. Jeho oči se do mě vpíjeli, jako by mě chtěli přesvědčit.

„Nechtěl jsem ti lhát, ani podvádět. Chtěl jsem ti to říct ještě před svatbou, ale nezvládl jsem to. Nebál jsem se, že bys mě odmítla nebo se na mě zlobila, dávala jsi najevo, že ti nejsem lhostejný.

Jenže mě překvapilo, s jakou vervou ses do mě pustila. Bojovala jsi za to být se mnou, ale zároveň jsi nepoznala, že to jsem já. A já zjistil, že žárlím sám na sebe a nevěděl jsem co si s tím počít. Najednou jsem pochopil, že mě vůbec neznáš a bál se, že když ti řeknu pravdu, znehodnotím tím náš vztah, který vlastně neexistoval. Ty sis vytvořila určitou verzi mě a ta verze byla tak dokonalá, že jsem ji nemohl porazit.

A potom, když sis myslela, že mám milenku a nemám tě rád, už to bylo všechno tak moc složitý… teď už jsem měl pocit, že ti to nemůžu říct. Bál jsem se, že bys reagovala, tak jak jsi nakonec i reagovala.“

„Takže jsi mi chtěl lhát celou věčnost?!“

„Popravdě nevím, co jsem chtěl dělat…“ odmlčel se.

I já mlčela. Nevěděla jsem, co říct. Prostě na to nebylo co říct. Můj názor se nezměnil.

„Jsem rád, že to prasklo...“

Zavřela jsem oči. Jak by mohl být rád?! Jedna moje část si přála žít dál v nevědomí. Byla jsem tehdy šťastná. Sice jen chvíli, ale i tak. A mohlo to trvat déle. Ale nechtěla bych žít ve lži, ne napořád. Je dobře, že vyplula pravda na povrch.

„Já jenom nechápu, proč jsi mi to neřekl…“ vzdychla jsem poraženě.

„Opravdu mě to mrzí. Nechtěl jsem ti ublížit. Jen jsem pro nás chtěl šanci a když jsi bojovala o mě a přitom proti mně, cítil jsem se bezradný, ublížený i potěšený zároveň. Nevěděl jsem, jak si mám získat tvoji lásku. Chtěl jsem, abys mě opravdu milovala, a ne abys milovala nějakou svoji představu, což by se stalo, kdybych ti řekl pravdu. Aspoň jsem si to myslel.“

Dívala jsem se na něj a cítila, že kus mé naštvanosti opravdu mizí. Nebylo jí hodně, ale aspoň na tolik, abych mu nechtěla ublížit.

„Byl jsem příliš sobecký…“ usmál se na mě tak zničeně, že jsem měla na chvilku chuť ho obejmout.

Odstoupila jsem od něj o krok dozadu. Bála jsem se, že pokud se na mě bude takhle dívat ještě o něco déle, odpustím mu absolutně všechno. A to jsem nechtěla. Nemohla jsem tohle přehlédnout. Lhal mi tak moc… a lhal by mi dál… a donutil by mě v té lži nadále žít… Ne, to jsem nechtěla.

„Nevím, co ti na to mám říct…“

„Nemusíš říkat nic. Doufal jsem, že si mě jen vyslechneš. Nebudu se na tebe zlobit, ať už řekneš u soudu cokoliv. Řekni pravdu. Jen jsem tě chtěl ještě vidět…“

Ne, žádná lítost… nemůžu ho litovat. Nebudu ho litovat! On je tu ten zlý! Zapuď ten pocit v sobě!

Práskli dveře. Nadskočila jsem. I Dominic sebou cukl. Podívali jsme se ke dveřím, ve kterých stál Carrington. Mračil se a tvářil se podezíravě.

„Výsosti,“ pozdravil Dominica. „Potřebujete něco od mého svědka?! Obávám se, že Vás budu muset požádat, ať odejdete.“

Dominic nasadil svůj politický výraz, který jsem u něj vídala, tak často. Tohle byl Anthony, kterého jsem znala. „Už jsem na odchodu,“ otočil se ještě na mě, „jsem rád, že jsi mě vyslechla. Děkuji ti.“

Bez dalšího slova odešel. Carrington ho celou dobu vyprovázel očima. Nakonec přešel ke mně, evidentně rozrušený.

„Doufám, že jste si to nerozmyslela!“

Dívala jsem se na něj a přemýšlela. Po všem co mi řekla matka a co mi řekl Dominic, bych se měla cítit dál nejistě a neklidně. Já byla ale kupodivu klidná. Nic z toho, co mi řekli, mě nepřesvědčilo. Párkrát jsem sice zaváhala, ale nestačilo to na to, abych se rozhodla opačně. Z toho jsem usoudila jediné – že je to správné.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nerozmyslela.“

Byla jsem pevně rozhodnutá.

Stanu před soudcem a řeknu pravdu. Budu volná. Budu sobecká.



Všechno bylo v pořádku, dokud mě Carrington neodvedl do čekárny, která byla hned vedle soudní síně. Bylo mi oznámeno, že tu mám počkat, než mě soudce vyzve k podání výpovědi a zároveň ujištěna, že jsem tu absolutně sama a nikdo mě nebude rušit. Nikdo sem nevejde.

Nervozita se vrátila, jen co za ním zapadly dveře. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a hypnotizovala hodiny na stěně. Jak dlouho to jen asi bude trvat? Po půl hodině jsem začínala být opravdu nervózní. Nastražila jsem upíří sluch a snažila se odposlouchat, co se v soudní síni děje. Nic jsem neslyšela.

Divné.

Zvedla jsem se a přešla až ke dveřím a zkusila to znovu. Slyšela jsem jen něco nejasného. Muselo to být nějak odhlučněné, abychom nic neslyšeli. Zaklela jsem. Ať tu budovu stavěl kdokoliv, opravdu nechtěl, abychom používali náš super citlivý sluch.

Možná je to tak lepší.

Ne, není. Chtěla jsem vědět, co se tam děje. Vyhráváme? Nebo naopak prohráváme? Ta nervozita, že nevím, co se tam děje, mě ubíjela. Na druhou stranu bych si to mohla třeba rozmyslet, kdybych zjistila, že prohráváme a tak zkazila naše naděje úplně. Ale stejně… Už jsem nevydržela na jednom místě a místo toho začala přecházet po místnosti sem a tam.

Další půl hodina uběhla. Pořád jsem pokukovala po hodinách. Ta zatracená ručička se snad nehýbe! K čertu!

Další půl hodina uběhla. To už mě začínala ovládat opravdu panika. To to trvá tak dlouho?! Vždyť mamka tvrdila, že nemají moc svědků! Nemůže to přece trvat tak dlouho! Vždyť…

Najednou se otevřely dveře. Ztuhla jsem na místě. Snad i dýchat jsem v tu chvíli přestala.

Ve dveřích se objevil nějaký muž, vypadal jako nějaký dozorce či hlídač.

„Výsosti… je čas.“

Dívala jsem se na něj a dostala chuť utéct. Jak to že jsem před dvěma hodinami byla ještě tak odhodlaná a teď jsem místo toho ten největší zbabělec?! Musím myslet na svobodu, kterou si tím vybojuji! Budu volná… volná…

Prošla jsem kolem muže do obrovské síně, ve které bylo snad na stovku upírů. Takový ohlas jsem nečekala. Bože, kolik jich tu je?! Proč mi zapomněli říct, že je jednání veřejně přístupný?!

Na tohle jsem nebyla připravená. Oči všech přítomných na mě spočívali. Zírali a zírali… Srdce mi divoce bušilo, potili se mi ruce, v krku jsem měla knedlík a kolena celá rozklepaná. Byla jsem zralá na mrtvici.

Cesta uličkou mi přišla delší než cesta na Sibiř. Dívala jsem se přímo před sebe a jenom pozorovala objemného staršího soudce, kterého jsem si předsevzala jako záchranné lano. A když jsem pak lezla po stupínku nahoru, škobrtla jsem a málem tam udělala další prvotřídní trapas.

Teprve potom, co jsem úspěšně stanula k cíli, jsem se rozhlédla kolem. Nalevo ode mě seděla porota. Viděla jsem tam něco kolem tuctu upírů, všichni z Rady Starších. S uspokojením jsem tam uviděla pana Gouldmana a Diesbirgra, oba příznivci naší rodiny. To mě trošku uklidnilo, i když by asi nemělo.

Přímo přede mnou seděl za stolem Carrington spolu s Gottfriedem a ještě nějakým cizím mužem. Moje rodina seděla pak kousek od nich za úplně stejným stolem. Hned z kraje seděl jejich právník, kterého jsem v životě neviděla. Hned vedle něj pak seděli oba bratři. Jako by chtěli oba dva ještě do upírů rejpat, byli na vlas stejně oblečení i učesaní. I kravatu měli stejnou. Skoro bych je nerozeznala. Jen kdyby na mě jeden nemrknul a nezaksychtil se. Kdo jiný než Anthony. Dominic, ten se tvářil jako by měl jít na popravu. Hned vedle nich pak seděli rodiče.

„Pane Carringtone, nechal jste předvolat svědkyni, můžete začít,“ ozval se hlasitě soudce nade mnou.

Pohlédla jsem k jeho stolu a sledovala, jak vstal, upravil si nějaké papíry a pak i s nimi obešel stůl směrem ke mně.

„Nejdřív bych chtěl začít s několika banálními otázkami, aby nevznikli případné nesrovnalosti.“

„Dobrá,“ souhlasil soudce poněkud neochotně.

Carrington souhlasně přikývl a pak se teprve zpříma zahleděl na mě.

„Vaše Výsosti, jmenujete se Colien Evans a jste jediná královská dcera?“

Nechápala jsem, proč chce tohle vědět. Každý snad ví, kdo jsem!

„Ehm, ano.“

„A máte dva starší bratry? Anthonyho, který je nejstarší a Dominica, který je mladší.“

Přikývla jsem.

„Přibližně kolem pátého roku Vašeho života, Vás rodiče zasnoubili s nejstarším bratrem.“

Znovu jsem přikývla.

„Začátkem listopadu jste byla provdána za jednoho ze svých bratrů, tehdy vystupujícího jako Váš nejstarší bratr Anthony. Je to pravda?“

„Ano,“ odpověděla jsem.

Carrington se otočil k porotě. „Chci těmi to otázkami jen ukázat souvislosti, které jsou za oponou. Přesně takhle byla napsána smlouva, kterou podepsal náš král s královnou. Svatební smlouva, která měla zajistit pokračování královské linie. Smlouva, která byla právnicky potvrzená. Nebyl to jen kus nějakého papíru. Což znamená, že její znění mělo být do puntíku vyplněno, což se nestalo. A teď,“ otočil se znovu ke mně, „přejděme rovnou k věci. Je zbytečné to protahovat.“

Zadržela jsem dech. Bylo to tady!

„Vaše Výsosti, je tento muž,“ ukázal na Dominica, „muž, za kterého Vás rodiče provdali, Váš nejstarší bratr Anthony, právoplatný vládce upírské rasy?“

Nemohla jsem vydat ani hlásku. Sledovala jsem Dominica, který mě teď taky pozoroval. Točila se mi hlava. Vířilo mi hlavou tolik myšlenek. Mělo to být přece tak jednoduchý! Proč to není jednoduchý?! Chci být svobodná! A on mi lhal!

„Výsosti, ano nebo ne?!“ naléhal na mě Carrington.

Lhal a podváděl!

Nevěděla jsem, co cítím. Jak se mám rozhodnout, když nevím, co cítím?! Potřebuju si to ještě rozmyslet! Nemůžu! Nemůžu!

„Výsosti, odpovězte na otázku!“ to už měl dost zvýšený a nervózní hlas.

Konečně se ode mě Dominic odvrátil a propustil mě tak ze svého očního zajetí. V tu chvíli už bylo vše jasný.

Pochopila jsem, že to jinak nepůjde.

„Výsosti – “

Otočila jsem se na Carringtona.

Bůh mi odpusť.

„Ano.“

Spustila se mela.

Carrington na mě zíral s otevřenou pusou. Polovina osazenstva se vztekle zvedla a začala řvát směrem ke mně, na což se zvedl zbytek a začal řvát na ně. Soudce divoce bušil kladívkem a snažil se sjednat klid. Nevedlo se mu to. Spustila se první rvačka. Do chaosu se vmísila ochranka.

Někdo mě chytil za ruku. Vykřikla jsem leknutím a chtěla se začít bránit. Poznala jsem však upíra z naší ochranky.

„Výsosti, pojďte, odvedeme Vás odsud!“

Podívala jsem se směrem k rodině, ale už jsem je neviděla. Upír mě táhnul směrem, kde jsem tušila dveře. Ani rozkoukat mě nenechal. Chtěla jsem vědět, kde je Dominic! Kolem mě se shlukli další čtyři upíři, kteří mě bránili před jakýmikoliv výpady ze stran rozzuřených upírů. Jak je možné, že se spustila taková mela?!

Trvalo snad celou věčnost, než mě protlačili ze soudní síně. Ale ani potom se nezastavili.

„Kde je moje rodina?! Kam to jdeme?“

„Nebojte, mám rozkaz dostat Vás do bezpečí.“

„Ale moje rodina…“

„Musíme si pospíšit!“ přerušil mě. „Klarksne, dojdi okamžitě pro auto!“

Otočila jsem se a kdokoliv toho jména byl pryč. Nechci odjet! Musím vědět, co se děje a jak to všechno dopadne!

Dostali jsme se ven, kde na nás čekala limuzína. Upíři, kteří tam čekali, vycítili, že se něco děje a začínali být neklidní. Bylo jich tu víc než dost a mě se vybavila nejedna špatná vzpomínka, když jsem byla takhle uprostřed davu naposledy.

„Nastupte si!“

„Ne!“ zmohla jsem se přeci jen na nějaký ten odpor. Nemůžu teď přeci odjet! „Chci vědět, kde je moje rodina!“

„Prosím Vás, mám za úkol Vás odsud odvést!“

Zavrtěla jsem vzpurně hlavou.

Upír vypadal značně nervózně a bezradně. Sledoval upíry kolem nás a odhadoval, odkud přijde nebezpečí. Bohužel mě nemohl dost dobře nacpat do auta násilím, o čemž určitě snil.

„Zjistím, co se dá a dám Vám hned vědět, ale teď prosím jeďte!“

Mela kolem nás začínala být poněkud hlasitá. Upíři se kolem nás začínali shlukovat víc a víc a jejich dotazy, co se děje, byly rozčilenější a rozčilenější. Začínala jsem se bát. Teď tu asi stejně nic nezmůžu. Proto jsem přikývla a rychle zapadla do bezpečí limuzíny.

Sledovala jsem dění z okna a oddychla si teprve ve chvíli, kdy už jsme najížděli do kolony dalších aut. Ani jeden upír okolo. Opřela jsem se pohodlně o opěradlo a zavřela oči. Připadala jsem si najednou o tisíc let starší. Bylo toho na mě nějak moc. Doufala jsem, že je moje rodina v pořádku. Co když je zamordovali upíři?!

Musela jsem zhluboka oddechovat. Hrozilo, že bych mohla zkolabovat. Musela jsem věřit, že moje rodina je v pořádku. Vždyť se není čeho bát! Mají kolem sebe ochranku a každý sám za sebe měl takovou moc, že mohl celou budovu srovnat se zemí. Jsou v pořádku. Prostě jsou!

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se po dlouho době.

„Domů, Výsosti,“ odpověděl řidič.

Zamračila jsem se. Domů je široký pojem. Myslí tam, kde jsem momentálně přebývala? Nebo snad rodinné sídlo či letní sídlo?! Kupodivu mi to bylo jedno. Slovo domov, značilo klid a mír, který jsem si momentálně tak přála. Chtěla jsem vidět Dominica a věděla jsem, že tam ho uvidím.

Limuzína mě nakonec zavezla do rodinného sídla. Byla jsem tomu ráda. Chybělo mi to tu a být v tak známém prostředí mě tak nějak uklidnilo. I známé tváře, které mě vítali a usmívali se na mě, mě uklidňovali. Těšila jsem se na svůj pokoj.

Nejdřív jsem však musela vědět, co se děje. Odmítala jsem se tedy odebrat do soukromí a místo toho přešlapovala v přijímacím pokoji. Čekala jsem, až se vrátí upír z ochranky. Vysloveně jsem vyžadovala jeho přítomnost. Přikázala jsem sloužícím, aby ho za mnou okamžitě přivedli, jen co se objeví.

Když potom nakonec dorazil, vypadal velice zdrchaně.

„Tak co?!“ nenechala jsem ho nic říct. „Co se děje? Jak je na tom má rodina?“

„Všichni by měli být v pořádku.“

„Měli by? To nezní moc přesvědčivě?!“

Zavrtěl hlavou. „Všude byl zmatek a já se k nim přes jejich ochranku nedostal. Podle informací, které jsem vyzvěděl, byl obnoven soudní proces jen, co se to tam všechno pomydlilo. Podle mých zdrojů se Vaší rodině nic nestalo.“

Kámen mi spadl ze srdce, jako balvan. Teď už jsem nebyla stará o tisíc let, ale jen o pět set let.

„Dle pokynů, co jsem následně dostal, máte vydržet zde, dokud se nevrátí Váš manžel.“

Můj manžel… Tím, že jsem lhala, jsem zůstala vdaná. Vdaná za lháře a podvodníka. Tohle je přesný opak svobody, kterou jsem si přála. Jak se to mohlo stát?! Co mě to jen popadlo?! Teprve teď mi pomalu docházely následky mého výstupu.

„Prý Vám nemám dovolit, kamkoliv odejít. Mohlo by to být nebezpečné.“

„Nemusíte se bát. Nemám v úmyslu kamkoliv jít.“

Byla jsem, tak moc unavená. Okamžitě jsem se vydala do svého pokoje, kde jsem se bez jakéhokoliv otálení, rozvalila na posteli. Zavřela jsem oči a chtěla spát.

Spánek se mi však vyhýbal. Myslí mi létalo tolik myšlenek, že jsem neměla šanci usnout.

Nechápala jsem svoje počínání. Prostě nechápala. Proč jsem jenom lhala? Dobrovolně jsem se vydala na cestu, na kterou jsem jít nechtěla. Teď už se nezbavím ničeho, čeho jsem chtěla. Navždy uvězněná v tom to světě, s mužem, kterého jsem pořád měla sto chutí praštit.

Co mě to jen popadlo… proč jsem to jen udělala… proč jsem nebyla schopná jít si za tím, co jsem si přála…

„Tak už to vzdej… nemůžeš mi utéct. Vždycky si tě najdu, patříš mi.“

Matně jsem vnímala, že se kolem mě něco začíná dít. Otevřela jsem oči a po chvíli absolutní dezorientace jsem usoudila, že jsem opravdu na chvíli usnula. Na mysl mi vytanul nějaký sen. Už byl ale tak daleko, že jsem ho nedokázala zachytit, abych si vzpomněla, o čem byl.

Zaklepání.

Ano, to mě vzbudilo. Někdo se dobýval do pokoje.

„Dále,“ vyzvala jsem dotyčného, ještě vsedě na posteli.

Dovnitř vešel Dominic a já byla okamžitě vzhůru a ve střehu.

„Ahoj,“ špitl taky svým způsobem ve střehu, „omlouvám se, nechtěl jsem tě vzbudit.“

Vstala jsem. Připadala jsem si na té posteli poněkud bezbranná.

„Nevadí. Jsou všichni v pořádku?“

Přes obličej mu přelítl stín úsměvu. „Všichni jsou v pořádku. Nemusíš se bát. Anthony odjel zpátky do hotelu za Laurou a rodiče se taky rozjeli do svých domovů.“

To znamenalo jediné…

„Takže soud…“

„Soud proces ukončil. Zamítl Carringtonovu žalobu. Vše zůstane při starém.“

Díval se na mě a asi čekal, že něco řeknu. Cítila jsem z něj velikou nejistotu, což mě svým způsobem uklidnilo. Dávalo mi to možnost manévrovat. Bála jsem se, že se sem přiřítí jako absolutní vládce a začne mi teď poroučet, jak to bude. Místo toho vypadal, že se bojí, že ho i přes výhru soudu opustím.

Přemýšlela jsem, co dál. Vůbec jsem nevěděla, co se teď bude dít. Jak se hneme se svým životem? Vždyť jsem ani nevěděla, co vlastně chci… nikdy jsem to nevěděla… možná kdysi dávno, ale to se ztratilo pod snůškou lží a přetvářky.

„Lhala jsi,“ přerušil Dominic nekonečné ticho.

„Já vím.“

„Proč?“

„Já… asi… nevím…“ zavřela jsem oči a cítila se tak zmateně. Jak jsem mu to měla vysvětlit?!

„Pořád se na tebe zlobím!“

Vzdychl.

„Já vím… Pohnojil jsem to. Opravdu mě to mrzí.“

Věřila jsem mu. Jenže to nic neřešilo.

„Co teď?“ vyslovil to nejdůležitější.

„Já nevím,“ odpověděla jsem mu zoufale. „Momentálně mi přijde nemožné, abych se někdy přestala zlobit!“

„A přece jsi lhala.“

„A přece…“

Zase jsme na sebe chvíli jen tak koukali. Oba jsme hledali slova jen těžko. Jako bychom moc dobře věděli, že jedno špatně míněné slovíčko, dokáže zpřetrhat to, co se tu nově rodilo.

„Bohužel seš za mě pořád vdaná…“

Mlčela jsem.

„To ti nevadí?“

Pořád jsem mlčela.

„Nebo se chceš nechat rozvést?“

Otevřela jsem pusu a zase ji zaklapla. Zavřela jsem oči, vypnula mozek a zapnula srdce. Je na čase být k sobě upřímná. K sobě i k němu. Už nemá cenu, abych se nějak trápila. Dám na svůj instinkt. Vypnu mozek, který stále vysílá vlny zrady a místo toho zkusím pravý opak. Poslechnu své srdce. Přestože jsem se o to pokoušela hned ze začátku a Dominic mi to překazil, teď už si to překazit nenechám. Věřila jsem, že teď jsme na stejné vlně.

Už jen srdce.

„Nechci.“

Vydechl. Úlevně. Byla jsem ráda, že mu na tom záleží a že se nechtěl dát rozvést.

„Takže chceš začít znovu?“

Nedokázala jsem si něco takového představit. Pořád jsem se tak moc zlobila! A přesto jsem lhala a dobrovolně zůstala vdaná! Mohla jsem být svobodná – volná! Zvolila jsem si opak. A proč? Protože ve chvíli, kdy jsem si představila, že odpověď bude „ne“, Dominic by mi zmizel ze života. Už nikdy bych ho neviděla, nikdy bychom nebyli spolu, a ta představa… ta představa byla tak nemyslitelná! Nedokázala jsem to udělat… ne za takovou cenu.

Milovala jsem ho. Musela jsem si to přiznat… Milovala jsem ho i přes všechnu tu bolest, co mi způsobil…

Jednou mi Dominic řekl, že ho vůbec neznám. A měl pravdu. Neznala jsem ho do téhle doby. Byla jsem zblázněná do představy, kterou si vymyslelo mé malé já, aby se chránilo a aby se cítilo milovaný. Teď jsem ho však znala. Poznala jsem ho a zvolila si ho jako svého druha. Dobrovolně. A to přímo tam v té soudní síni.

A to je myslím víc, než jen bláznivá romantická představa...

Zpříma jsem mu pohlédla do očí.

„Chci.“

Epilog


Ležela jsem v trávě a dívala se na kupu teček na nebi. Dívala jsem se na ty malé hvězdičky a snažila se v nich najít nějaké obrazy. Uviděla jsem, jak jedna hvězda padá, zavřela jsem oči a přála si, aby tenhle okamžik trval věčně, aby nikdy nezmizel a abych se cítila pořád tak jako v tenhle moment.

Pohlédla jsem nalevo a rukou se dotkla jeho paže, která ležela hned vedle té mé. Dominic se ke mně taky otočil. Usmál se na mě takovým způsobem, že se mi málem zastavilo srdce. Nazdvihl se na ruce a sklonil se pro polibek. Zavřela jsem oči a jen čekala, kdy se jeho rty dotknou mých. Už jsem je cítila na svých…

Lehce se otřel o mé rty. Srdce mi přitom málem vyskočilo z hrudi. Toužila jsem polibek prohloubit, ale hned se ode mě odtáhl. Usmál se krásným zářivým úsměvem a díval se mi přitom do očí. Nečekaně mě vzal za nos a zatahal mě za něj. Odehnala jsem jeho ruku, zasmála se a bouchla ho rukou do prsou….

Chtěla jsem se od něj odtáhnout, odplazit se pryč, ale nenechal mě. Skočil mi na záda a přišpendlil mě k zemi. Vřískala jsem, kopala, snažila se mu vykroutit a přitom jsem se smála.

„Tak už to vzdej,“ zašeptal mi do ucha, „nemůžeš mi utéct. Vždycky si tě najdu, patříš mi.“

„Nikdy!“ vykřikla jsem zadýchaně a ignorovala jeho krásné a zároveň děsivé vyznání.

„Jak myslíš,“ řekl lhostejně a začal mě lechtat. Bránila jsem se ze všech svých sil, ale byl silnější.

„Dobrá, dobrá! Vzdávám se!“ křičela jsem, jak už jsem to nemohla vydržet.

„Hodná holka,“ pochválil mě, zatímco jsem zhluboka oddechovala.

Ucítila jsem jeho dech na krku a hned na to jeho rty. Začal mě líbat na krku a pobavení najednou zmizelo. Protáhla jsem se jako kočka a tím mu ještě víc vystavila svůj krk na mazlení. Nenechal se dlouho pobízet. Trápil mě jazýčkem i zuby, když mě laskal po celé délce krku. Vzdychala jsem a toužila, aby přitlačil! Chtěla jsem, aby si vzal víc! Chtěla jsem, aby se jeho zuby zabořily do mého krku a daly mi tak pocítit bolest z jeho touhy! Chtěla jsem, aby se napil mé krve!

„Dominicu,“ vydechla jsem roztouženě, když už to vypadalo, že se tak stane.

On se však jen zasmál, kousnutí naznačil a pak se ode mě odtáhl. Opřela jsem se o lokty a zakabonila se na něj. Zamrkal na mě a pak si opět lehnul do trávy. Ruce si dal za hlavu, zavřel oči a dělal, že mě nevnímá.

Tuhle hru ale můžou hrát dva!

Přitáhla jsem se k němu. Začala jsem posévat malými polibky hranu jeho čelisti. Potom jsem své rty přesunula na jeho krk. Kmitala jsem jazýčkem, potom jsem mu vlepila polibek, vsála kousek jeho kůže do úst a pak ji pustila. Naznačovala jsem kousnutí. Touha po jeho kousnutí zmizela, teď jsem chtěla zabořit tesáky do jeho krku já!

Snažil se být v klidu, ale prozradil ho zrychlený dech a zrůžovění kůže, reakce typické pro jeho vzrušení, to jsem už věděla. Abych přidala na intenzitě, začala jsem přes triko hladit jeho bradavku a když se vztyčila, začala jsem za ni i tahat. To už vzdal, zasténal, otevřel oči a vyhledal má ústa. Vášnivě jsme se líbali, ale já dokázala myslet pouze na jeho krev. Odtáhl se ode mě a pohlédl do mých krvavě rudých očí, znovu mě zatahal za nos a pak se opět natáhl. Tentokrát mi ale nastavil krk v němém pozvání. Víc jsem neřešila. Vyšplhala jsem na něj, dychtivě se k němu sklonila a pak do krčku jemně zabořila své tesáky.

Následoval výbuch slasti.

Hltala jsem jeho krev a nevnímala nic jiného. Ta úžasná tekutina zaplavovala celé mé tělo nekonečnou blažeností a silou. Už jsem to nebyla já. Už to nebyl on. Byli jsme to my. Spojeni nezrušitelným poutem. Topila jsem se v něm. Topila jsem se v jeho myšlenkách a pocitech. Cítila jsem, jak moc mě miluje. Cítila jsem, co všechno by pro mě chtěl udělat, co by mi přál dát a ukázat. Síla těch citů mě pokaždé zaskočila a pokaždé jsem děkovala, jaké štěstí se na mě usmálo.

Měla jsem v plánu pít jeho krev věčně. Nikdy nepřestat. Tak moc jsem si to přála. Jenže vzadu v kousku své mysli jsem zaznamenala něco, co jsem věděla, že mi to překazí. Musela jsem se od něj odtrhnout, dokud nebylo pozdě. Dominic však výstražné blikání neměl a proto mě povalil na záda jen, co jsem se od něj odtrhla.

„Dominicu, počkej – “ snažila jsem se ho zastavit, když mě začal líbat na krku a já moc dobře věděla, k čemu to spěje.

Stejně ale bylo pozdě. Nad námi se ozval děsivý křik, hned na to přistálo Dominicovi na zádech bloňďaté stvoření.

„Mamííí – tatííí, viděl jsem žabičku!“

Dominic zasténal a něco zabručel. Udržela jsem smích v sobě.

„Vážně, broučku… a kdepak máš chůvu?“

„Daleko… je móóc pomalá!“ chichotal se.

Prohrábla jsem mu čupřinu na hlavě a nemohla zabránit úsměvu. Můj malý ďáblík. Myslela jsem, že nemůžu nikoho milovat tolik, jako jsem milovala jeho. Ani jsem nevěřila, že bych byla schopná tolik lásky.

„Tady někdo zlobí…“ zahalekal Dominic, který ztrácel dech, jak ho náš předrahý syn škrtil. Chytil ho zezadu a vyšoupl si ho výš na záda, aby s tím přestal. „A já myslel, že chce dneska někdo jet za strejdou!“

„Chci! Chci!“ halekal synek. „Stejda slíbil, že mě vezme na pouť!“

„Zlobivé děti na poutě nechodí!“

„Ale já nezlobím – že ne, mamíí?!“

Dívala jsem se na něj, jak se mu v očičkách pomalu objevují slzičky a cítila, jak jsem slabá. „To víš, že ne!“ Prohrábla jsem mu znovu vlásky a ignorovala Dominicovo protočení očí.

„Tak jdeme!“ zavelel Dominic. „Jinak nám tam strejda zestárne!“

Synek se chichotal, když se s ním Dominic zvedal, stále se ho držel za krk a nehodlal se pustit. V další chvíli se Dominic ohnul a on mu spadnul přes rameno. Zadržela jsem dech, ale Dominic ho bezpečně zachytil a syn se tomu stále jen chechtal.

Zvedla jsem se a v dálce viděla spěchající chůvu, udýchanou a stále tááák daleko.

„Honem za chůvou a omluv se, jinak nikam nejedeš!“ zavelel Dominic. Přikývl a cupital vykonat rozkaz. Pomalu jsme se za nimi šourali. Dominic byl stále trochu rozladěný, že nás přerušil a proto jsem se k němu přitulila a chytila ho za ruku.

Útrpně se na mě podíval. „Asi bychom měli najmout další chůvu, třeba by ho aspoň jedna z nich zabavila. Nebo aspoň uhlídala.“

Zachichotala jsem se.

„Možná si bude moct za několik měsíců hrát s někým novým…“ nadhodila jsem jen tak mimochodem.

Nejdřív na mě nechápavě koukal, ale můj výraz mluvil sám za sebe. Nedokázala jsem to v sobě držet.

Zastavil se a vykulil oči.

„Vážně?! Opravdu?!“

Zasmála jsem se a přikývla. Chytil mě do náruče a radostně se semnou točil. Oba jsme se smáli. Zadýchaně mě pustil a pak zase mačkal.

„Třeba to bude tentokrát holka!“ řekla jsem, když mě pustil, abych se mohla nadechnout.

„Cože? To už chceš mít královské povinnosti za sebou?! Nejsme ani v polovině!“

„Cože?“ zhrozila jsem se. „Kolik dětí ještě chceš?!“

„Aspoň další tři.“

Chtěla jsem se smát, jen kdyby to nemyslel vážně.

„Tak to nedám.“

Zasmál se. „Budeš muset, abychom měli větší šanci, že jeden z nich bude chtít usednout na trůn.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Co když to budou samý kluci?“

Pokrčil rameny. „Pak tě docela lituju.“

Bouchla jsem ho do ramene.

„Stejně nakonec budeme mít tolik dětí, kolik budu chtít já. Nedokážeš mi totiž nic odepřít…“ zamumlala jsem tiše a políbila ho na tvář.

Zašklebil se. „Bohužel máš pravdu…“

Vyplázla jsem na něj jazyk, ale to už si mě přitáhl do náruče a začal mě líbat. Objala jsem ho kolem krku, vytáhla se na špičky a přitulila se k němu, co nejvíc to šlo.

„Strašně moc tě miluji,“ zamumlal.

Srdce mi udělalo kotrmelec.

„Já vím.“

Uchechtl se a štípl mě do boku. Vykvikla jsem. Lechtalo to. „Vždyť víš, že tě taky miluji! Nemusíš mě kvůli tomu bít!“

„Každému, co mu patří!“

Teď jsem pro změnu šťouchala já do něj. Křik našeho syna nás vytrhl z bojové nálady. Podívali jsme se jeho směrem a viděli, jak skáče kolem chůvy, která vypadala celkem bezradně.

Dominic vzdychl. „Jdu ji zachránit.“

Pozorovala jsem, jak se snaží Dominic ukáznit toho malého ďáblíka a nemohla udržet smích. Měl tolik energie. Po kom jí jen má?!

Dva nejdůležitější muži v mém životě… a brzy k nim přibude i někdo další… Nechtělo se mi vůbec věřit, že tohle byl můj život! Když jsem vzpomínala na ty přetěžké začátky, na všechny ty boje a hádky! Na to jak jsem se snažila najít rovnováhu mezi Dominicem a jeho identitou! Tehdy bych nevěřila, že to dopadne tak, jak to dopadlo… nikdy bych nevěřila, že budu tak plná lásky a že budu tu samou lásku i dostávat.

Za nic bych to nevyměnila. Ani ty špatné věci. Milovala jsem Dominica o to víc!

Otočila jsem se zpátky k místu, kde jsme se s Dominicem mazlili a přepadl mě takový zvláštní pocit.

Jako bych už dávno věděla, jak to všechno dopadne.



***



Ráda si přečtu jakékoliv vaše dotazy, či poznámky. :) Přímo se na to těším! :D Snad bude co číst. :) Jen se předem omlouvám, odjíždím na dva týdny na dovolenou, takže vám odepíšu asi až se vrátím. ;)