Láska bolí jen toho, kdo doopravdy miluje

3.kapitola

autorka:Eycis

Dům byl zařízen moderně. Většinou měli všude prosklené dveře. Dům byl čtvercový. Místo stěn byly na některých místech okna. Vedl mě spousty pokoji, než jsme našli jeho zbytek rodiny. Členové rodiny vypadali stejně úžasně jako Edward. Ale přišli mi nějak zvláštní. Vypadali hrozně ztuhle. Jako kdyby se týdny nehýbali. Nejblíže byl ke mně asi Edwardův otec. Vypadal z nich nejstarší. Ale ani to mu neubralo na kráse. Vedle něj seděla bruneta. Asi Edwardova matka. Dál tam byli asi jeho sourozenci. Nemohla jsem si být jistá. V podstatě jsem je neznala. Ve škole se s nikým nebaví. Vždycky byli terčem pomluv. To se m ale nelíbilo. Nebylo to fér. Ale teď je to jedno.

Když jsme vešli do místnosti, všichni se na nás podívali. Připadala jsem si divně. Tak nevyrovnaně. Že tady nemám co dělat, že mě tu nechtějí. Ale ruka bolela a já jsem nešla zbytečně patnáct minut, abych se teď dozvěděla, že to bylo úplně zbytečný.

,,Dobrý den,“ pozdravila jsem je.

,,Dobrý den,“ pozdravili mě zas oni.

Teď nastala ta trapná chvíle ticha. Čekala jsem až Edward něco řekne, je totiž na řadě. Trvalo chvíli než jsem se vzpamatovala. Pak jsem si řekla, že když toho Edward není schopnej sám, pomůžu mu.

,,Edwarde, nepředstavíš nás?“ popostrčila jsem ho.

,,Ehm…A-ano,“ vykoktal ze sebe. ,,Noro tohle je má rodina. Tohle je Carlisle,“ a ukázal při tom na asi svého otce. ,,Carlisle je můj otec a vedle něj je moje matka Esme,“ řekl mi.

,,Hned vedle jsou mí sourozenci: tohle je Alice a Jasper, hned vedle ní je Emmet a Rosalie,“ řekl mi to tak, jak jsem si myslela. Na postavení v rodině jsem se trefila všude.

,,Ráda vás poznávám. Já jsem Nora Menetilová,“ řekla jsem jim.

,,My tebe taky. Jo a prosím tykej nám,“ řekl mi Carlisle a nabídl mi tykání.

,,Jo, děkuju,“ odpověděla jsem jim. Tady a teď jsem nehodlala dál rozvíjet konverzaci. Ne teď, když mi jde o ruku. A neměl by teď Edward něco říct?! Zkusim do něj nějak šťouchnout. Snad to pomůže.

Když jsem ho chtěla šťouchnout, všimla jsem si jak na mě kouká. Nevím co ode mě chtěl, ale já od něj teď chtěla, aby něco řekl. Tak jsem ho teda tím loktem praštila. Ale bohužel, zase ten zraněnej. Snažila jsem se nevypustit z pusy nějakej výkřik. A tak jsem si místo toho odkašlala.

,,Ehm.. Jo… Ano, omlouvám se. Carlisle, prosím tě, Nora se v lese zranila. Můžeš jí s tím nějak pomoct?“ zeptal se ho. Esme se začala tvářit ustaraně. Stejně jako Carlisle a Alice.

,,No, nevím. Podle toho jak moc to je zraněné. Nejdřív se na to budu muset podívat. Noro, půjdeš se mnou?“ zeptal se mně Carlisle.

,,Jo, hned,“ řekla jsem mu.

V jeho pracovně byla spousta knih. Měl tam taky pracovní stůl a židli, která vypadala nádherně. Byla zdobená vyrývanými obrázky na dřevě. Její střed byl vyplněn červenou lítkou která byla vyplněna něčím měkkým. Musel jsem uznat, že to měli moc hezky vybavený. Carlisle mě posadil na menší pohovku kterou tam měl. Tam jsem si sundala mikinu a on si podíval na můj zraněný loket. Zkoušel to všelijak otáčet a ohmatávat. Tu a tam se mě ptal jestli to bolí. Po chvíli prohlížení, konečně promluvil.

,,No, Noro,nevypadá to nejlíp. Bude to narazené. Hele, važ si to něčím a večer to maž nějakou mastí,“ poradil mi. Nehodlala jsem se s ním hádat. Byl to doktor.

,,Tak dobře. Díky moc,“ řekla jsem a poděkovala jsem mu.

,,Není zač, Noro. Má tě kdo odvézt? Už se stmívá a já bych nebyl rád kdyby se ti něco stalo,“ začal se hned starat. Mě už, ale neměl kdo odvézt. Hlavně proto, že jsem neměla rodinu. Nechtěla jsem to, ale teď vytahovat. Proto jsem řekla:

,,To je dobrý, když vyjdu teď dojdu,“ řekla jsem mu. Nechtěla jsem aby si dělal starosti.

,,Ale prosím tebe. Edward tě odveze. Nechci aby se ti něco stalo,“ řekl mi. Nechtěla jsem se s ním přít…